Kuta beach, narozeniny podruhé a surfování

23. ledna 2017 v 19:54 | Hrabi |  Bali

Poslední dny dovči, Kuta, pláž, surfování a déšť.
Déšť na Bali v červenci.
Někdo mi ty čtyři dny navíc prostě nepřál.

Bydlení

Opět přes Booking jsme zvolili Annanta the Kubu, rodinný hotýlek přímo v uličkách za obřím beach walk obchoďákem.
Náš pokoj nebyl ready, atak jsme dostali jiný s klimatizací. Chybělo okno, ale mohli jsme využívat společný prostor s balkonem na patře, kde byla i wifi. Jen pozor na věšení mokrého oblečení a ručníků na balkon. Rodina je nábožensky založená, v zahradě, přes kterou procházíte do hotelu je dokonce malý chrám. A tak nesmí nic viset poblíž.
Majitelé jsou starší manželský pár, mají pět dětí a z toho až posledního benjamínka syna. Na všechny jsou náležitě pyšní a jejich portréty, visící na zdech chrámu, vám rádi ukáží. Stačí se zeptat, na jejich family. Budou mít radost.
V ceně byla i menší snídaně.
Podobných hotýlků a penzionů je v okolí nespočet, stačí si klinkout na booking nebo google mapy a vybírat dle ceny.



Jídlo

V Kutě proběhl druhý a třetí pokus o burger. Druhý byl ve warungu, který za boha nemůžu na mapě najít. A bylo to peklo. Maso bylo smažené jako řízek!...a já jsem to zabila objednávkou lasagní. Nebrat!
Na moje narozeniny jsem si vydupala třetí a poslední pokus o zahrniční jídlo a bylo to trefa. California Burger Shop, kde si burger sestavíte sami, jako příloha hranolky a samozřejmě nesměl chybět bintang. Boží žrádlo. Škoda, že zase lilo a cestou jsme se brodili po kotníky ve "vodě".
Horolezci se rozhodně nejvíc zamlouvalo jídlo ve Warung Indonesia. Místní kuchyně, můžete si objednat z lístku a/nebo si nabrat z bufetu. Po dvou dnech už mi tam jídlo lezlo i ušima, ale bylo super levné a vážně dobré. Když jsem si nevybrala z jídel, mango nebo papaya shake to zachránili.
V Beach walku jsou super luxusní potraviny, zbytečně předražené, o restauracích v horním patře a přilehlém okolí nemluvě. U zadního východu směrem do uliček jsme však objevili pekárnu Breadlife, kde uměli i dobrou kávu a za třetinu ceny oproti blízkému Starbucks.

smažák burger Křičící výraz mluví za vše

spokojenost ve warungu

California burger *TOP*


Pláž & Surfování

Chodili jsme na hlavní Kuta beach, kde má surf Turtle school kámo Tom.
Na hlavní pláži stojí vedle sebe nespočet takových surfařských guru. U každého stánku najdete skupinku místních, kteří na vás budou pokřikovat, jestli nechcete půjčit surf nebo rovnou soukromou lekci. My jsme zakempili u Toma, Horolezec si zaplatil lekci a já si pak půjčila jen prkno s tím, že mě to naučí sám.
Chtěla jsem nachytat trochu bronzu, ale vzhledem ke každodenním slejvákům, se mi moc nepoštestilo. Na pláži to žilo, surfovalo se a koupalo pořád.



Nákupy

Samozřejmě zmiňovaný Beach walk, kde jsou značkové obchody jako Pandora, Zara, Roxy apod. Využili jsme jen ty potraviny a knihkupectví (alespoň jeden paperback). Vzhledem k našim zavazadlům byly knížky nad limit.
Přímo za obchoďákem naleznete nekonečnou změť uliček a obchůdků. Většinou prodávají to samé. Šaty, kalhoty, žabky, fejky..prostě všechno. Nakoupili jsme šaty a šátky, které se místně alespoň tvářily. Ještě jsem si vydupala žabky, chtěla jsem úplně obyčejný černý žáby (všude frčí fake havaianas), ale pěkně se mi vymstily. Několikrát jsem se díky kombinaci dlážděných promenád a lijáku natáhla a odřela si nohu. Zlatý sandále.

Noční život

V Kutě to žije, na každém rohu bar, pivnice, warung. My jsme se většinou šli najíst, projít, na bintang a hotoví zalehli. V okolí je spoustu barů a klubů, stačí se zeptat místních. To je totiž na Bali to nejlepší, místní jsou opravdu přátelští, je jedno, jestli se znáte nebo ne. Nesetkali jsme s tím, že by chtěli úplatky, bakšiše apod jako v arabských zemích.

náš poslední západ slunce nad Kuta beach

Služby

Konečně! jsme si nechali vyprat oblečení. Naše minibatůžky už lehce záváněly, a tak přišel čas hledat Laundry. Na hlavní štráse byla jedna spojená s obchodem, za 1kg prádla po nás chtěl maník asi 70tis. A ještě neměl sušičku a vzhledem k tomu, že pořád lillo a 90% vlhkosti nevim, jak to chtěl usušit. Nakonec jsme našli v uličce naprosto vyvoněnou prádelnu, kde měli i susičku a celkem nás to vyšlo asi na 120tis. Do druhého dne bylo vypráno, vyžehleno, navoněno. Prádelna se nacházela v téhle slepé uličce.

Po těch dlouhých kilometrech na motorce potřebovaly naše osezené zadky trochu hýčkat. "Masáááž srrr?" na vás křičí holky z každého rohu. My jsme vybrali salon nad barem, opět v jedné z uliček, prodavačka zavolala kámošku a ještě jsme ukecali slevu. Já šla pod ruku k té starší, ta se toho nebála, až jsem jí musela říct, ať ubere nebo budu mít modřiny. Se smíchem huhňala "ajeem strooong" a mordovala mě dál.


Narozeniny

Oba jsme děti léta, Horolezec měl narozeniny v Amedu, kde jsme se potápěli. Moje vyšly na poslední den. Když vytáhnul z krosny bílou krabičku, trochu ve mě hrklo. Jak to propašoval? Klid. Zásnuby se nekonaly. Narozeniny jsem strávila na pláži, někdo tam nahoře mi chtěl dopřát alespoň jeden den sluníčka a opalování. S obřím kloboukem na hlavě, v plavkách, sedíc na osušce jsem si četla Gillian Flynn a její Sharp Objects, pozorovala cvrkot na pláži a těšila se na večerní burger :)

překvápko :)

beach birthday <3

nehledě na počasí..

pláž je pláž Nevinný

 

Den 15, Výlet k jezeru much a nocování ve strašidelném hradu

20. listopadu 2016 v 18:33 | Hrabi |  Bali
Tenhle příspěvek píšu na podruhé. Poprvé jsem si ho omylem smazala, když už jsem byla asi v půlce. Naštvaně jsem blog zavřela a musela otevřít stránku s drahýma kabelkama, abych se uklidnila. Asi to bylo znamení. Abych si koupila kabelku. Nebo spíš abych ty příspěvky zkrátila. Jenomže nechci nic vynechat, každé místo, restaurace, pláž stojí za zmínku. Ale vážně, pokusím se to osekat.

Den 15

Opouštíme pobřeží východního Bali, nekonečné pláže s černým pískem, teplo a sluníčko a vydáváme se do vnitrozemí. Cíl cesty -> jezero Batur, na kterém se má nacházet nádherný vodní chrám.
Prvních čtyřicet kilometrů cesty se vine podél pobřeží, máme nádherné výhledy na moře po pravé ruce a na straně druhé míjíme nejvyšší horu Bali Gunug Agung. Navigace nás z ničeho nic posílá doleva, přímo do kopce. Nejsme si úplně jistí, ale víme, že někde musíme přejet přes okraj kaldery. https://cs.wikipedia.org/wiki/Batur_(sopka)
Místní u cesty nás utvrzují, že jedeme dobře. Sklon se stále zvyšuje, motorka heká, jestli v zatáčce někoho potkáme, je po nás. Na několika místech si musím vystoupit a jít kus pěšky, než najdeme rovinku, na které bychom zase mohli nabrat patřičnou rychlost a rozjet se.

zatím se smějeme...

Čím výš se dostáváme, zhoršuje se počasí. Vrchol kopce je v mraku a začíná pršet. Cesta se pomalu, ale jistě mění v koryto řeky a naše motorka prostě nestačí. Naštěstí se nám nabízí několik ochotných místních, kteří mají stejnou cestu. Chtějí nám vzít batohy, ale to by moc nepomohlo, a tak jednomu mladíkovi Horolezec posadí za záda mě a sám jede s bagáží za námi na našem skůtříku. Cesta je opravdu hustá, před námi jsou ještě 4km do kopce, to bychom sami nedali.
Dosahujeme nejvyššího bodu, kde je i vyhlídka, ale momentálně je vidět tak na pět metrů díky mlze a hustému dešti. Všude okolo voní česnek, který se v těchto výškách pěstuje.

opouštíme slunečné pobřeží...

Nejhorší máme za sebou. Chyba. Když jsme jeli nahoru, budeme muset taky dolu. Jezero leží dole v kaldeře a je to vlastně zaplavená jedna strana sopky, která je stále aktivní. Držím se zuby nehty, zatímco mladík se vykecává obstojnou angličtinou o tom, jak pracuje v Evropě a kde všude to zná a máchá přitom rukama. Já bych spíš ocenila, kdyby se držel řídítek. Z této části cesty bohužel nemáme fotky, já se vážně radši držela. Jednoduše si představte koryto většího potoka, ve sklonu třiceti až čtyřiceti stupňů, ve kterém jedete na motorce nahoru a pak pěkně dolu. A samozřejmě prší. Pro místní normálka, tudy jezdí denně.

...a míříme do mordoru...


V bezpečném místě mě Balijec předá zpět Horolezci, pěkně mu poděkujeme a dál pokračujeme sami. Čekala jsem, jestli si něco řekne, ale oni takoví prostě nejsou. Jedeme podél jezera, už tady mi začíná být divné, že žádný megachrám nevidím. Asi bude v druhé části, jezero je obrovské.

jezero..kde nic, tu nic...

Náš hotel se jmenuje The Volcania Kintamani. Na Bookingu byl mezi nejlevnějšími a jeden z mála volných. Všichni totiž jezdí právě na sopku Batur na výšlap. My jeli na chrám, který jak už asi tušíte, se nachází úplně někde jinde. Dojeli jsme do hotelu. Vypadal přesně jako na fotkách. PŘÍŠERNĚ. Strašidelný hrad, ideální pro Adamsovic rodinu. Tma, dřevo, kožešiny, prostě typické Bali. Ubytovali jsme se, mokří a promrzlí jsme se snažili zahřát doneseným černým čajem a snědli posledních pár sušenek. Na tomhle místě chcípla celá smečka psů. Na vyhlídce jsme potkali skupinky turistů, kteří sem hromadně přijeli autobusem a zase rychle pryč. Tohle byl velký přehmat. Už abychom jeli zpátky k pobřeží.


Welcome to the hell :D

Vyrazili jsme hledat něco k jídlu. Za rohem se nacházela Lakeview restaurant, kde měli "all you can eat" za jednorázový poplatek 150tis na osobu. Což se opravdu nevyplatilo. Sjedeme dolu k jezeru, v marných pokusech něco nalézt. Všude je lidu prázdno, celá oblast vypadá jako po morové ráně. A to včetně brutálních hejn much, kterými jsou doslova obsypané stánky s ovocem. Nechutný. Nakonec si dáme polívku v jedné z restaurací ve spodní části, kde jsme překvapivě jediní hosté. Nutno podotknout, že je neděle, ale nemyslím si, že by to tam v pondělí nějak extrémně žilo.

...za bránou...

...ložnice a skalní koupelna...


_Vsuvka_ všude u cesty potkáváme opuštěné psy a dokonce několik malých štěnátek. Všechny bych si je vzala domu. Pokud je někdo nepřejede nebo nesežere, vyrostou z nich další toulaví psi a koloběh se bude opakovat. Tohle pro mě bylo jedno z mála utrpení a hlavně vědomí, že s tím nic nezmůžu. V Thajsku existuje organizace Soi Dog, která psy z ulice zachraňuje (nebo jen kastruje), čímž je zároveň chrání před obchodem se psím masem. Na Bali takovou instituci neznám, ale rozhodně by našla uplatnění. To jen kdyby chtěl někdo náhodou investovat a třeba něco podobného založit.



cítíme se stejně, jako vypadáme a naopak..náročný..

Po jídle se vydáváme utvrdit v domněnce, že chrám se zde opravdu nenachází a papírový průvodce v kombinaci s internetem jen v mobilu nás mystifikovali. Prostě jsme se sekli. Na jednom konci jezera se opravdu jakýsi chrám nachází. Na místě nás donutí vypůjčit si sarong, na zakrytí nohou, i když máme oba dlouhé kalhoty. Poplatek za sarong je "dobrovolný", necháváme dětem, co sarongy půjčují 10tis a jdeme se ještě podívat na menší chrámeček, který se sice opravdu nachází přímo na jezeře, ale rozhodně to není TEN chrám.

sopka Batur, černá místa vypálená od lávy a vpravo jezero v mlze...

Vracíme se do strašidelného zámku, po cestě ještě objevíme zapadlou sámošku, nakoupíme jak jinak než sušenky, nic jiného na výběr není a jdeme se schovat na pokoj. Na pokoj, který vypadá jako zámecká komnata s postelí s nebesy, obrovskou vyřezávanou skříní a toaletním stolkem. Z pokoje je výhled oknem do chodby, jejíž stěnu částečně tvoří skála, do které je celý hotel zasazen. Ve skále je i koupelna. Otevřete dveře do koupelny a místo stropu a stěn jste prostě ve skále. Mazec. Zalezeme do postele a do rána nevystrčíme nos ze dveří. K snídani dostáváme překvapivě palačinku a hrnek čaje, balíme saky paky a uháníme na jih směr Kuta.

pořád stejně "super" výhled..

Je pondělí ráno, a nehledě, v jaké prdeli světa jste, pondělí si vás prostě najde všude. Ve městě se táhne průvod dobré tisícovky lidí, nesou oběti do jejich chrámu. Samozřejmě se i s motorkou zasekneme a dva kilometry k odbočce jedeme půl hodiny. Pak už cesta vede pořád rovně až do Kuty. Celou dobu prší, jsme promrzlí na kost a nemůžeme se dočkat, až uvidíme moře a vysvitne sluníčko. No, toho sluníčka se jen tak nedočkáme.

chrám u jezera Batur...

zdobené prvky jsou betonové odlitky...

Pro doplnění, chrám, který jsme chtěli vidět, se jmenuje Ulun Danu a nachází se na jezeře BERATAN asi sedmdesát kilometrů západně od BATURU. Fotogalerii z tohoto krásného místa můžete vidět zde: http://ulundanuberatan.com/photo-albums/ulundanu-main-temple/

sámoška..je libo deset kilo much..

Monday...

Den 13/14, narozeniny, potápění v Jemeluk Bay a dva boží západy slunce

27. října 2016 v 21:54 | Hrabi |  Bali

Do Amedu jsme nejeli jen kvůli přírodě, ale taky proto, že je to centrum potápění. Upřímně, umím si představit i hezčí místa pod hladinou, ale možná jsme měli jen smůlu na počasí. K tomu se dostanu později. Plánujeme strávit zde dva až tři dny, podle toho, jestli se rozhodneme do potápění opravdu jít. Já si nemůžu pustit ani vodu ve sprše na obličej, aniž bych nepanikařila, že se utopím. Co budu dělat ve dvanáti metrech, opravdu netuším.


Den 13

Horolezec má narozeniny! Loni je trávil v Thajsku a já byla doma, tisíce kilometrů daleko. Dneska jsme spolu, na nádherném ostrově na druhém konci světa. Přemýšlela jsem, jak pro něj propašovat dárek. Lahev single malt whiskey bych asi do 5kilovýho batůžku nenacpala bez povšimnutí. Musela jsem to vymyslet jinak.


Po všech těch přejezdech se těšíme na klidný den. Zajdeme na oběd, vyvalíme se (já) na pláži, budeme šnorchlovat (Horolezec), opalovat se (já) a zjistíme, jak je to tady s tím potápěním. Ráno zkoušíme šnorchl přímo za barákem, ale není vůbec nic vidět, prostě tma. A písek. Černej písek. Přesouváme se na skůtru na oběd do Warung Pantai, kousek od druhé pláže Jemeluk beach. Doporučuji jejich Chicken Curry! Stojí asi 40tis, ale je opravdu výborný. Horolezec má super nudle s chilli. Je lepší objednat si chilli vedle na talířek, a přidat si podle sebe. Věřte mi. Pokud nechcete umírat s propáleným jícnem.


Ještě, než se na pláž dostaneme, omrkáváme možnosti divingu. Po cestě nás staví hodně zvláštní místní chlápek, nabízí nám celodenní potápění. Se soukromým lektorem, z lodi. Chce, abychom šli do jeho office a skoro šeptá, když nám nabízí cenu za jednoho milion IDR. Čekala jsem, kdy vytáhne Bony. Zkoušíme se ho zbavit a jdeme naproti k vyhlášeným Eco-divers. Přivítá nás Indián, zřejmě jeden z lektorů/majitelů. Nabízí nám slevu 10% a cenu na jednoho milion sto tisíc. Zase hezky poděkujeme a jdeme si to rozmyslet na pláž. Čekali jsme cenu do 1,5mil pro oba (cca 3tis kč). Možná vám to bude připadat levné, ale my jsme jeli v úplně jiných číslech. Pokoje za 200 stovky za noc a podobně. To pak 3 tisíce vypadají opravdu jako 3 miliony :)


Na pláži se místo na dvě deky najde, jen pozor na vysoký příliv. Můžete si taky zaplatit lehátko hned u Blue Star bungalow nebo tam rovnou bydlet. Je to přímo na hlavní pláži. Tady už je šnorchlování mnohem lepší a je to i místo, kam se zítra pojedeme potápět. Jenom to ještě nevíme.


Po cestě z pláže skáčeme na motorku, doufáme, že nepotkáme toho šmelaře, a uháníme se podívat dál, směrem za Jemeluk do Euro divers. Druhé centrum, které je doporučené v průvodci. Tentokrát nás přívítá Balijec jak poleno, se zarudlýma očima a dost unaveným výrazem. Cena opět podobná 1,250 mil/osoba. Nějak vnitřně jsme se shodli, že chceme spíš evropský potápeče, ne že bychom místním nevěřili. Ale přeci jen, bude na nich záviset nás život, chci někoho, kdo umí anglicky líp než já.

Vracíme se zpět do Yogi Bali, cestou mjíme restauraci na útesu, odkud je úžasný výhled na celou zátoku a hlavně na západ slunce za Gunung Agung. Vrátíme se sem zítra. Po příjezdu na hotel jdeme zkusit ještě poslední, FUN divers. Mají krám přímo naproti Yogi Bali a jsou to Evropani...
Nabízí nám 3 denní kurz za 4 miliony na osobu, po kterém získáme licenci a můžeme se potápět sami, bez instruktora. Horolezce to láká, protože už se potápěl. Já zatím ne a chci si to nejdřív vyzkoušet. A hlavně, nechci tady trčet další 3 dny... Potápěči jsou Frantíci, jsou tak nějak vyklidněný, nikam nespěchají, nechájí nás všechno rozmyslet... ale když koukám na Horlozece, ten má jasno. Nejdřív mu chci zaplatit kurz k narozkám a jít se válet na pláž. Nakonec se nechám zlákat a zaplatíme si potápění navzájem. Zítra v 8:00 máme být ready na značkách. Budeme muset prodloužit ubytko o jeden den. Na bookingu rezervuji Bonjour Home Stay a na poslední noc se zítra po potápění přestěhujeme.


Jdeme si konečně orazit. Takové celodenní válení se, šnorchlování a shánění věrohodných potapěčů dá zabrat. Přemlouvám lenocha, abychom šli někam na véču. Po různých náhodných zastávkách vybíráme Warung Bobo.
Restaurace je přímo na pláži, má několik stolů s výhledem na moře a malou petrolejovou lucerničkou uprostřed. Hrozná romantika. Blíží se západ slunce a obloha má neskutečnou růžovošedou barvu. Objednáváme si tuna steak a krevety. Jídlo je dobré a čerstvé, na baby tuna u Mama v Padangbai to ale nemá. Déšť nás zažene do zastřešené části, kde se ozývají stejně divné zvuky, jako včera za oknem pokoje. Je to gekon! V noci mě to vážně děsilo. Přitom takový (neškodný?) malý zvířatko.



Den 14

Vstávačka před osmou, abychom stihli lekci! Dneska je den D. Nervozita stoupá. Balíme komplet věci a přesouváme se naproti k potapěčům. Nejdřív nás čeká trocha teorie ve třídě, pak vybereme výstroj a jdeme na zkušební ponory do bazénku. Musím popřít všechny svoje nemoci, včetně astmatu, který jsem měla v dětství, a podepsat papír, že všechny poskytnuté informace jsou pravdivé. Na hodině dostáváme důležité info o dýchání, resp. zadržování dechu a rozpínání vzduchu v plicích (panebože, já tam umřu!). Klid. Nasoukáme se neoprenu. Fakt fuška! A jdeme se máchat do bazénku. Příchází opravdová panika. Nevydržím ani minutu, musím se vynořit, nedokážu se zklidnit a dýchat pusou. Bubliny z přítroje se derou nahoru přímo před brýlemi, nic nevidím. Jerome, náš lektor, se ptá, co se děje. V tu chvíli mám vážně chuť, se na kurz vykašlat. Což klidně můžete, není problém. Pokud by se někdo opravdu bál, vrátí poměrnou část peněz.




Dáváme si pauzu a po několika dalších pokusech už vydržím pod vodou, dokud je potřeba. Přeplaveme párkrát bazén tam a zpět, zkoušíme si klesání a stoupání. Nespouštím oči z Jeroma, momentálně je pro mě každá chyba krok mezi životem a smrtí! :D Je čas! Jdeme na ostro! Naházíme věci na dodávku a na korbičce se přepravujeme společně s výstrojí na Jemeluk beach. Do vody nejdeme z loďky (škoda, těšila jsem na to převrhnutí vzad :D), ale rovnou z pláže. Je to vážně vtipný, celá ta vesta s náloží má asi patnáct kilo, plus máme okolo pasu závaží. Nejde mi nasadit ploutev, to se dělá totiž až ve vodě a vlnobití moc nepomáhá. Teď si teprve připadám jak idiot :D.


Jak jsem psala, počásí nám zrovna moc nepřálo a v noci pršelo. Voda je zakalená a je vidět jen na pár metrů.
Máme před sebou dva ponory. První trvá nakonec 61minut a jsme ve 12ti metrech, plaveme kolem útesu. Na poprvé jdeme bez kamerky, Jerome je tak klidnější, že se nevěnujeme fotkám, ale jemu. U mě se nemusí bát, já si pamatuju z celýho potápění hlavně jeho. Držela jsem se ho jak klíště. Horolozec je úplně vklidu, plave si okolo a užívá si ponor. Ke konci ponoru už se mi začíná dělat nevolno od žaludku. Zvracet pod vodou prej nic moc, ale ten dýchací přístroj by to měl pojmout. Jo, to mě uklidnilo. Trochu mě při klesání bolí v uších, tak si dáváme pauzičku a pak už je vše OK. Jsme venku, přežila jsem! Zatím...


Mezi ponory si dáváme hodinku pauzu. Jdeme na sandwich a polívku do Bali Warung hned u pláže. Obojí překvapivě dobré. Ponor číslo dva. Hned při klesání se málem zabiju. Nevím proč, ale při vypouštění vzduchu z vesty, místo abych klesala, jdu nahoru. Jeromův děs v očích nikdy nezapomenu. Přímo nad námi totiž byla loď. Kromě toho, že jsem stoupala moc rychle a neplánovaně, mohla jsem se přizabít o lodní šroub. Stáhnul mě dolu a já jen zavřela oči a snažila se vyrovnávat tlak v uších. Horolezec si v klidu plul opodál, ani si toho nevšminul. A já tam skoro zařvala! :D Jerome už mě po zbytek ponoru držel za vestu.


Druhý ponor trval o něco kratší dobu. Tentokrát neplaveme kolem útesů, ale na druhou stranu. Kolem pyramid, uměle vytvořených z bordelu a pneumatik, co lidi náhazeli do vody a pomalu zárůstajících planktonem, a starých potopených soch. Před vynořením musíme chvíli zůstat v 5ti metrech hloubky. Společnost nám dělá rodinka klauna očkatého. Pamatujete si Hledá se Nemo, ne?

/tohle nejsou ty Nemo rybky/prostě ryby...

Jsme na vzduchu! Sláva, žiju. Jerome mi říká, že se v životě tak nebál. No můžu já za to, neudělala jsem to schválně! Vylézáme z vody, mám snad sto kilo, pro změnu mi nejdou sundat ploutve. Jedeme zpět do Fun divers, odvezdáme výstroj, bereme si batohy, sedáme na skůtřík a přemisťujeme se do rezervovaného Bonjour Home Stay. Potápěči trošku čumí na náš styl cestování. Neviděli nikdy lidi s krosnama na skůtru?

PŘEŽILI JSME!

Jsme unavení a hladoví. Jdeme na jídlo opět do Warung Pantai. Zkouším toast se slaninou a hranolky. Horolezec má pro změnu nudle. Až na hranolky všechno výborný. Nedávejte si hranolky. Nikde. Přesouváme se na viewpoint, okolo kterého jsme včera jeli, pozorovat západ slunce. Po cestě kupujeme na "benzince" Bintanga za 30k. V restauraci na útesu si dáváme hnusný sladký kafe (bez cukru, ale mají ultrasladký indomilk). Usazujeme se u stolečku přímo nad srázem a kocháme se západem nad zátokou, ve které jsme se přes den potápěli...

 


Den 12, Blue Lagoon beach a cesta do Amedu

23. října 2016 v 21:44 | Hrabi |  Bali
V místnosti bez oken se dá překapivě dobře spát. Pokud jste utahaní po celodenní jízdě na motorce, večerním koupání a nacpaní tuna fish k prasknutí. Snídani jsme měli v ceně v rámci ubytování. Mohli jsme si vybrat z několika variant. Vejce na všechny způsoby, ovoce, káva, čaj. Když budete mít šetstí, dokonce si nikdo u snídaně ani nezapálí..stačí se jen ozvat, někomu to prostě přijde normální, na polootevřené terase plné snídajících lidí si zapálit cigáro.. kluk to vzal v pohodě a šel ven, jeho slečna to nějak nemohla přenést přes srdce a dostala jsem přednášku o slušném chování. Ach jo..

Po snídani jsme se komplet sbalili, vzali si jen věci na pláž a batohy nechali za recepcí. Moc nadšená jsem nebyla, protože recepci většinu času nikdo neobýval, ale zřejmě bezpečnější varianta- a pohodlnější- než tahat s sebou věci na pláž. White sand beach už jsme viděli, bylo na čase objevit Blue Lagoon. Po cestě jsme se nechali zlákat prodavačkou a koupili slaměné klobouky. Já si vybrala ten největší a nevíc nepraktický, kam ho složím, když mám jeden mini batoh a jedeme na motorce, už jsem moc nedomyslela. Celkem nás vyšly, po několika minutách smlouvání na 150tis.(3stovky) U chrámu na Jávě chtěli 300tis za jeden. Když já nemám to srdce s nima smlouvat, i když vím, že by se to dalo ukecat levněji, musí si taky něco vydělat!


Cesta k pláži vede překavpivě do kopce. Musíme obejít útes, abychom se dostali do zátoky. Takže až budete stoupat a funět kolem cedule beach, jdete sptávně. K samotné pláži se pak sestupuje po schodech, okolo menší bar-restauce. Na pláži se na nás hned sesypaly obchoduchtivé Balijky. Masáž, šátky, cetky, všechno měly. A hlavně cheap! I give you cheap! Jedna z nich byl extra vytrvalá, ale zárověň milá, tak jsem si u ní koupila další náramky do sbírky. A museli jsme jim slíbit, že se půjdeme podívat šátky. Ty měly opravdu krásné, velký výběr, ale drahé. Všechno batika a hedvábí. Údajně. Co my poznáme. Zůstalo jen u náramků.


Plážička mohla mít necelých padesát metrů na délku a podle toho, jak se zvedala voda, max 10m na šířku. Zůstat o chvíli déle máme nohy i s ručníkem ve vodě. Zátoka měla opravdu nádhernou modrou barvu, jen přístup do vody byl přes korály a veliké kameny. Nedalo se jít jinak, než v botech a opravdu hodně opatrně. Když už jsem se naučila ponořit se šnorchlem tak, aby mi další den neteklo z hlavy, vydala jsem se dál, až k místu, kde kotvily menší lodičky, ze kterých se lidi potápěli a šnorchlovali. Stálo by za to jednu takovou loďku si půjčit a vyjet dál na moře, do větší hloubky.

Nafotili jsme pár kýčovitých dovolenkových fotek, abychom měli čím naštvat lidi v čechách a vydali se zpět k hotelu. Pro batohy, vykoupat se, převlíknout a vyrazit směr Amed. Oběd jsme si dali v restauraci Ozone café hned vedle hotelu. Vybrali jsme si z místních specialit, cena byla kolem 50tis za jídlo. Jen už nebylo místo u stolu a seděli jsme u nízkých stolečků na zemi na matraci. Jak já nesnáším jíst u konferenčího stolku. V Japonsku bych se asi nenajedla.


Naložili jsme krosny, megaklobouk jsem přicvakala pod pásky na krosně, dovnitř by se nevešel, aniž bych ho zdevastovala a vyrazili jsme. Kolem Mama a její pouliční fish restaurace, přes přístav a ven z městečka. Čekaly nás opět serpentiny, jízda kolem pobřeží a v Culiku odbočka doprava. Po dalších 50ti kilometrech a dvou hodinách jízdy, ocitli jsme se v totální díře. Silnice se změnila v nezpevněnou cestu, podél které kvokaly slepice, pásly se krávy a každý druhý barák byl rozestvaněný. Welcome to AMED!



Amed nám vlastně doporučil jeden známý, že je tam klid, ticho, krásná příroda, super místo na potápění. Amed jakožto díra má jednu hlavní silnici, kterou se plynule dostanete do sousedního Jemeluku, aniž byste si všimli, že jste v jiném "městě". Přes booking jsem vzala YOGI BALI. Pokojík v hotýlku, který sliboval umístění přímo u moře a vlastní bazén. Bazén byl spíš bazének a po uzounké cestičce vedoucí do zadní části "rezortu" jsme se opravdu dostali až k pláži. Měli jsme levnější pokoj blíž k silnici, ale bydlet vzadu v zahradě s výhledem na moře, umím si představit strávit tu víc nocí. Ubytování bylo v rádoby moderním stylu, trošku hippie, trošku Warhol, trošku vesnice. Single postele jsem původně plánovali srazit k sobě, ale kluci balijský na nás vyzráli a postele zabetonovali. Říkám, designová třešinka. Recepci simuloval plastový kulatý stolek před shopem, v přední části hotelu u silnice. Týpek nás ubytoval, dal nám klíče, a kolik že jsme to měli platit? Tak třeba podle toho, co máme na bookingu. Dali jsme mu 450tis za dvě noci a už ho neviděli. Nebo nám možná dělal další den snídani, popravdě už jsem přestávala mít přehled. Všichni vypdali jako free vyhulený surfaři. Možná proto, že to byli free vyhulený surfaři. Včetně "Yogiho", pokérovanýho týpka s dredy, který se ukázal, ano hádáte správně, jako majitel tohoto provozu. Že já se ještě něčemu divim.


V zahradě se kromě bazénku nacházelo něklik dřevěných domečků s matracemi. Tam jste si mohli vlézt a celý den se válet dle libosti. Prostě chill out domečky. Využili jsme je večer, s pivkem jsme zalehli a chvíli odpočívali.
Co málo je na Amedu zajímavého. Jsou tu nekonečné černé pláže díky přtomnosti sopek. Nedoporučuju bílé plavky, už z nich ten písek nikdy nedostanete. Voda je dost studená, chtěli jsme se hned po příjezdu osvěžit, na což nám stačilo skočit do vln na pět minut a zase ven, jinak bychom asi zmrzli. Pokud stojíte čelem k moři, po levé ruce se přímo od moře až vysoko na horizont táhne hora. Není to nic menšího, než nejvyšší hora Bali, Gunung Agung. V Jemeluku je dokonce restaurace na útesu, ze které se dá sledovat západ slunce přímo nad horou. Dostaneme se tam...


Takže Amed. Pláž a hory, vše na jednom místě. Úžasné klima, příroda, jen nečekejte bohatý noční život. Sem se jezdí potápět a večer do warungu na rybu. Doporučuji vynechat Bliss Cafe. Přesto, že většinu hostů tvořila skupinka čechů, které sem vzal jejich známý, očivdidně expat zde žijící, který je po ostrově provázel. A vypadali, že jim chutná. Ne, že bysme poslouchali. Nicméně družit jsme se rozhodně nechtěli, takže jsem radši mlčeli. Možná jsme si jen vybrali špatně, já zvolila smažené fish and chips, Horolezec měl ale místní variaci nudlí. Bliss cafe za nás ne.


A teď už rychle spát, zítra má Horolezec narozky!

Den 11, Kuta a cesta do Padangbai

9. října 2016 v 21:43 | Hrabi |  Bali
Den 10 večer

Po cestě z chrámu jsme se ještě párkrát pohádali, chvíli nemluvili a v serpentinách se tiše modlili, abychom nepotkali větší náklaďák. Dojeli jsme zpět do města, pomyslného centra Uluwatu. Zkusili jsme vytipovat restauraci náhodně, idálně podle obsazenosti. Zastavujeme hned u hlavní silnice, jak jsem psala, je tady jenom jedna, vedle velkého ripcurl shopu. Nachází se tu Buddha Soul. Veganská, vegetariánská, bio, eko restaurace. Jenom ceny jsou trošku jinde, takže se zase zvedáme, startujeme stroj a uháníme dále. Žádná restaurace se nám nelíbí, buď je moc malá nebo tmavá nebo prázdná. Nakonec stavíme před velikou tavernou Trattoria Uluwatu, kde je hodně motorek i lidí. Hned vedle hraje živá hudba. Místní si vůbec myslí, že umí zívat. Nebo že umí anglicky. Nebo, že umí zpívat anglicky. Ve všech případech se mýlí.

první pokus o burger na Bali...nevyšel

Restaurace vypadá zprvu normálně, jen je zaplněná pouze turisty. To nás mělo trknout hned, jenomže hlad nám zastřel myšlení. Italská restaurace na Bali. To nechceš. Ale dáme jim šanci. Hlavní chody se pohybovaly okolo 150tis, pivo za nějakých 70tis. Nesmysl. Nakonec rezignovaně vybíráme Tuna Burger z denního menu za 70tis. Předpokládáme, že když jsme na OSTROVĚ, bude ryba čerstvá. Pivo jsme oželeli. Dostáváme na stůl klasický couvert, tedy bílé pečivo s máslíčkem. Za chvíli už se nese burger. Vypadá vážně dobře, ignorujeme, že nás bude stát rozpočet na jednu noc někde v hotelu a pouštíme se do jídla. Maso je suché a bez chuti. Tuňáka připomíná hodně vzdáleně a moře vidělo naposledy loni. Je to klasický zmražený puk, které se dodávají do restaurací. A jestli to byla čerstvá ryba, tak by kuchař zasloužil uskenout pracky.

Den 11

Ráno nás čeká klasická banana pancake od kuchařky na recepci v Belong bunter. Na wifi u recepce, prototže ta na pokoji si dělá co chce, stahuju Blue Bird aplikaci a objednávám taxi do KUTY. Aplikaci dopručuju stáhnout ještě doma, ušetříte si hodně nervů. Appka vám ukáže vzdálenost, zvolíte si čas příjezdu a rovnou vidíte i přibližnou cenu, která je odpovídající. Blue Bird je oficiální Bali taxi, a taky jezdí hodně fejkových. Ty nejsou pořádně označeny a nezapínají taxametr. Pravý Blue Bird má označené auto, jednotnou modrou barvu, samoleku na předním skle, na okénkách číslo vozu, řidič má legitimaci. Pokud si objednáte přes appku, snadno ověříte, že se jedná o správného řidiče podle čísla na voze. Zůstaňte na wifi co nejdéle, protože když se auto blíží, objeví se i údaje o řidiči a tečka na mapě, kde se zrovna nachází. Docela vymakaný, že? Na Indonésii...Cesta do Kuty vyšla na nějakých 150tis.

Beachwalk shopping mall Kuta

V Kutě na nás už čeká kámoš Tom. Když jsme plánovali kam dál, byo jasné, že bez motorky se neobejdeme. Jenomže, kde půjčit motorku, abychom se do stejného místa nemuseli vracet, aby nás nenatáhli a všechno bylo v cajku? Musela jsem zatahat za nitky a napsat těm správným lidem. Konkrétně kamarádkám do Čech Ninuš a Nikuš, které na Bali strávily několik měsíců. Doporučily mi pár kamarádů, stačilo jen napsat na WhatsApp a Tom čekal na hlavní promenádě před Beachwalkem i s motorkou. Místní týpek, co celý den tráví na pláži a učí lidi surfovat. Když náhodou prší nebo se mu nechce, tak si trošku přispí a dorazí až odpoledne. To je život co. Nebudu to zlehčovat, takových surfařských guru je na jedné pláži padesát. Sedí pár metrů od sebe a celý den musí hulákat na turisty, aby si vydělali. Když náhodu budete v Kutě, tak je to Turtle surf school. Protože na prkně vypadáte jako turtle...

Přijeli jsme s našimi minibatůžky, zpocení, zatuchlí, nic nám neuschlo, Tom na nás musel koukat jak na zjevení. Pozval nás k sobě na pláž, dali jsme si pivo, já si šla smočit kotník do moře a mohli jsme vyrazit ---> směr východní Bali! Půjčil nám svojí motorku za přátelskou dohodnutou cenu. A až se budeme vracet, najdeme ho na pláži. "Víte, kde to je, ne?". No stress, jsme přeci kámoši od Niki a Ninuš.


Půjčit si motorku v Kutě vyšlo jako nejlepší řešení, vzhledem k tomu, že odtud letíme zpět domů.. Mohlo nás to napadnout rovnou při příjezdu do Denpasaru. Ušetřili bysme řešení, jak se dostat na jih a zpět. Příště budeme moudřejší. Cestování s bagáží na motorce. Jak už víte, nemáme žádný megakrosny, ale motorka nemá žádný úložný prostor. Když se na ní vejde celá indonéská rodina i se slepicí, to by bylo, abychom se nevešli my dva. Horolezec řídí, svojí krosnu má na podlaze mezi nohama, já sedím za ním a svojí krosnu mám nečekaně na zádech. Jenom jsem povolila popruhy, aby se dotýkala sedačky a celá váha nebyla na mých zádech. Cíl cesty ---> Padangbai.

Padangbai je přístaví městečko na jihovýchodě Bali, vzdálené asi 53km od Kuty. Což na motorce znamená skoro dvě hodiny jízdy s maximální rychlostí 50km/h. Okolo města je hustý provoz, který směrem na východ slábne. Celou cestu jedeme prakticky podél pobřeží, míjíme i dvě odbočky na velké pláže, na které upozorňují cedule na křižovatkách. Pokud budete mít čas, určitě doporučuji zastavit. My jsme se už nechtěli zdržovat, vzhledem k tomu, že se tu hodně brzo stmívá a nevěděli jsme, co nás na cestě čeká.

zátoka Padangbai

Pár minut za městem se nám začaly otevírat výhledy na hory, rýžová políčka a typickou balijskou zeleň. Když jsme se zrovna nedusili výfukovými zplodinami, byla to krásná podíváná. Asi po hodině jízdy jsme potřebovali zastavit. U cesty byl stánek s ovocem, místní děti tu prodávaly melouny, papáju, ananasy... Byli jsme pro ně výborná atrakce. Horolezec zatím smlouval cenu za meloun a já musela do křovíčka za chatrč na malou, jinak bych asi praskla. Žádnou benzinku s udržovanými záchodky nečekejte. Ale zase takové čůrání s výhledem na hory má něco do sebe.

Meloun jsme ukecali i s ananasem, harantům zamávali a mohli pokračovat do destinace Padangbai. Před námi bylo ještě nekolik km rovné silnice, stoupání a nakonec klesání serpentinami až na úroveň moře. Byli jsme v Padangbai harbour, cesta najednou končila a potřebovali jsme se kouknout do mapy, kde přesně je naše ubytko. To jsem opět vzala den předem přes Booking. Nějaký místní mladík na nás pokřikuje, jestli nepotřebujeme pomoc a nechceme hotel. Tak ho odbýváme, že ne, že už máme Kembar Inn a on nadšeně přikyvuje, "to je náš hotel, pojeďte za mnou". Vážně nekecal, dovezl nás k hotýlku, obsloužil nás na recepci, kde na ceduli bylo v kolonce booking na dnešní noc napsáno moje jméno, dal nám na výběr dokonce double bed, ještě nám uvařil čaj a zmizel.

White Sand Beach po západu

Pokojík se nachází v přízemí, nemá okno ven, jen do chodby, ale zato má vlastní koupelničku. Je tu čisto, je vidět, že je uklizeno, ale zatuchlý vzduch prozrazuje že v pokoji se zrovna dvakrát nevětrá, ono ani není jak. A koupelna taky zažila ještě minulou válku. Pokoj byl za 220tis i se snídaní. Těšíme se do sprchy a do čistého oblečení. Ještě v Kutě, když jsme čekali na schůzku s Tomem, stihli jsme proběhnout obchoďák Beachwalk a trhy, které se nacházejí přímo za ním. Ulovila jsem jedny šaty za 60tis, a mohla jsem si tak po 10ti dnech obléknout něco jiného, než šortky a tílko! Vyrazili jsme na obhlídku městečka. Opravdu se jednalo o mini městečko, ale měly se tu náchazet dvě opravdu krásné pláže. KDE? říkala jsem si, když jsem viděla v přístavu ty obrovské trajekty a nespočet menších lodí. To se budeme jako koupat tady v tom? Mělo to být skvělé prostředí na potápění. Vrátili jsme se směrem do přístavu a podle maps.me pokračovali okolo místního chrámu, kde se chystala nějaká slavnost až ke SKLÁDCE. Ke skládce, na které se pásly krávy a u závory byla směrovka "beach". Tak jestli tohle je hlavní přístup na pláž...? Místní mužík nadšeně přikyvoval, že jdeme správně a skupinka turistek, jdoucích nám naproti v plavkách a s vlasy od písku, správnost cesty jen potvrzovala.

Podařilo se mi nevyšlápnout žádný kravinec, odehnat většinu komárů, nezakopnout o kořen, ani si nerozříznout nohu o sklo ze skládky. Došli jsme na nádhernou opuštěnou pláž. V moři se koupalo několik místních dětí, v dálce se ozývalo troubení trajektu. Na útesu vyčnívajícím v pravé části laguny se tyčil rozestavěný hotel, který vypadal, že tam stojí v tomto stavu už několik let. Protože jediné čisté prádlo, které jsme zrovna měli, byly plavky, nebyla náhoda, že jsme je měli na sobě. Podívali jsme se s Horolezcem na sebe a bez váhání skočili do obrovských vln. Řádili jsme jak malí, voda byla nádherně čistá, dno písčité. Byli jsme úplně zmáchaní, vlny nás několikrát smetly a vyvrhly zpět na pláž.

soukromá koupačka...

Bylo už po západu slunce a rychle se stmívalo, museli jsme se vrátit do hotelu, opět kolem skládky, převklíknout se do suchého a vyrazit na véču. Už po cestě na pláž nás místní lákali na "fresh fish", právě vytaženou. Nakonec jsme neodolali a u jedné místní "Mama" se usadili. Na ulici, v zatáčce, přmo u příjezdu do přístavu. U krámku měla korpuletní ukecaná Balijka několik plastových stolečků a židliček s gumovým ubrusem, krabice plné ledu a na nich vystavené úlovky, které vám ochotně kuchta hodil přímo na gril stojící hned vedle. Vybrali jsme si baby tuna, kterého nám kuchnul, opláchnul v lavorku, ze kterho by měla ČOIka radost a hodil ho na rozžhavený gril. Rybku potřel směsí oleje a česneku, osolil, párkrát otočil a hrozně se u toho natřásal. Nejlepší ryba, jakou jsme kdy jedli!!! Naprosto luxusní, čerstvá, úžasně dochucená. Nebojte se jídla na ulici, jste vpřístavu, je to nejčerstvější, co můžete dostat. K rybě jsme dostali každý ještě porci rýže a salátku, dohromady stálo jídlo 90tis pro oba. Jedna ryba stačí pro dva lidi a ještě jsem odhazovala číče, která pochopila, že jsem slabý článek a celou dobu mi mňoukala u nohou. Na spláchnutí jsme si dali každý big Bintanga a naprosto spokojení a přežraní se odvalili na pokoj. S tuna burgrem v posh taverně se tohle jídlo nedalo srovnat.

proč máš na všech fotkách hlavu na stranu? vypadáš jak retard!
co, jako takhle?

Ještě se nám nechtělo spát a já byla zvědavá i na druhou část městečka. Vydali jsme se na malé náměstíčko, kde ráno parkovaly dodávky a autobusy převážející turisty na Gili... Teď tu však bylo vylidněno, jen pár stánkařů prodávalo vodu, ovoce a instant food. U jednoho jsem si koupila kokos za pár tisíc a spokojeně si ho nesla s sebou. Takový kokos teda něco váží. U vedlejšího stánku jsme se dali do řeči s prodavačem, seděly tam i jeho dvě děti a všichni byli moc milí. Prodával vodu za 5tis. Říkal, že jí sám nakupuje za 4tis. Nevěřil, že na Jávě se prodává v sámoškách za 1-2tis.


nejlepší večeře..fakt!

Městečko je opravdu malinkaté, pro většinu lidí je to jen přestupní stanice dál na Gili, kouzelné ostrůvky poblíž Lomboku, kam odsud jezdí trajekt a speed boats. My jsme každopándě rádi, že jsme tuhle zastávku udělali. Baby tuna u Mama bylo nejlepší jídlo z celé dovolené a večerní koupačka na "tajné" White Sand beach nezapomenutelná...

MASTER CHEF



Den 10, Padang Padang beach a Pura Luhur Uluwatu

28. září 2016 v 1:20 | Hrabi |  Bali
Celý den na pláži před námi! Konečně!! Ráno nemůžu dospat, Horolezce jímá hrůza a už dopředu má úžeh.


Ne tak rychle. Jdeme k recepci/jídelně/office na snídani. Dostáváme pro změnu banánovou palačinku a já přihazuju ovocný koktejl. Nejlepší palačinku udělal při příjezdu vlasáč s culíkem do půli zad, kterého jsem pak už neviděla. Bůh ví, jestli tam vůbec pracoval nebo šel jen náhodou kolem.

Půjčujeme motorku. Zaslechla jsem, že surfařům jí nabízeli za 50k. Zkoušíme to taky, ale kluci tu údajně bivakovali přes měsíc, tak dostali family price. Nakonec bereme za 70tis a vyrážíme, Horolezec vykoupaný v opalovacím kérmu SPF150, já lehce pajcnutá 30kou a panáčkem malinovky.

soukromá benzinka konkurující gigantu PETRAMINA

Nejdřív ale musíme vyjet směrem OD pláže,najít benzínku a normální obchod s jídlem. Jsme bez vody a na pláži by nás jídlo stálo majlant. Bojíme se, kolik ta chudák herka ujede, a tak bereme něcojakobenzin u improvizované čerpací stanice se zásobami přelitých finlandia lahví. Litr za 10k. U benzínek PETRAMINA, které mají po celém ostorvě težký monopol, všude stojí 6,5k. Ale k té bychom už asi nedojeli. Ne, když nás čekají serpentiny vinoucí se podél pobřeží.

POLICEJNÍ ŠŤÁRA. Přímo na hlavní silnici, jiná tu nevede, je policejní stanice a před ní nastoupených dvacet příslušníků, stavících VŠECHNY bělochy. Neprojela jediná motorka. Jdou po MEZINÁRODNÍM ŘIDIČÁKU a samozřejmě ÚPLATCÍCH.
Horolezec tento doklad samozřejmě nemá, chvíli zkoušíme dělat blbý, strkáme jim papíry od motorky a evropský průkaz.
Policista si nás odvede stranou a tiše vysvětluje. Že ten řidičák, co máme, je sice platný, ale jen v Evropě a tady musíme mít mezinárodní. Takže když nám napíše pokutu a pojedeme jí zaplatit do Denpasaru, bude to stát milion. "Ale my nemáme milion", bráníme se skoro se slzami v očích. Dobře, můžeme tedy zaplatit na místě. Jen půl milionu. Strkám do Horolezce "teď si říká o úplatek, hlavně mu neukazuj prachy!!". Ukazujeme, že máme málo, necelých 100tis. Že jsme teď platili za motorku. Úředník si vezme peníze a odchází k okénku. Za chvíli nám je vrátí, že máme jet, tentokrát nám to odpustí, ale jestli nás chytí příště, už bude pokuta! Prostě ten "úplatek" byl pod jeho úroveň. Mají svojí hrdost.

Pokračujeme směr benzínka, dojíždíme na PETRAMINU, bereme zbytek nádrže, já vybírám ze sousedícího bankomatu. Maximální výběr 1,5mil IDR. Což jsou cca 3tis Kč...
Otáčíme zpět, směr pláž a potraviny, které jsme minuli. Něco málo nakoupíme, hlavně zásoby vody. Je však před námi jeden MENŠÍ problém. Na cestě bude pořád ta POLICEJNÍ KONTROLA. To prostě ukecáme, jedem!

Opět nás zastaví, jsme lehce nervózní, ale nasadíme poker face a jasně říkáme strážníkovi, že nás před chvíli kontroloval kolega na druhé straně silnice. "V pohodě, můžete jet." Zbytek cesty na pláž rozdýchávám infarkt myokardu.
Blíží se poledne a pan Horolezec má hlad. Stavíme zatáčku před kravkama v local bistru. Tak nějak se to i jmenuje.(Nyoman local food). Objednáváme nudle a polévku. Obojí vypadá nevábně, ale polévka je výborná, nudle ujdou. Zážitek opět zhoršují všudypřítomné masařky.

Konečně nasedáme na motorku, míjíme kravky a vzápětí zatáčíme doprava na písčitou cestu, kde už jsou zaparkované další motorky. Hlídá je tam týpek v budce, jdu se ho zeptat, kolik chce zaplatit. Nechce vůbec nic. Necháváme tam i helmy a úzkou pěšinkou, která se napojuje na velké kamenné schody, scházíme kolem opic houpajících se na stromě na PADANG PADANG beach.

někdy musíte sejít dolu, abyste objevili TOP místa :)

Přímo na pláži jsou další dva hotýlky i s restaurací a mžností koupit vodu, cetky, kokos, zapůčit prkno a další. Nabízí i lehátka se slunečníkem, asi za 100k na den. Za kokos chce bába ve stánku 30k. To si ho radši někde utrhneme!

jsem pááán všech mořííííí :D

Zakempíme pod stromy, v písku si bambusem vyhrabeme ležení a konečně se můžeme natáhnout.
Čeká mě první šnorchlování, při kterém mi nateče do hlavy a ještě večer, když se předkloním, vytéká mi voda z nosu :D... trochu jsem se bála, abych se neutopila ve spánku. Ale cvičení dělá mistra a za chvíli šnorchluju jako profík. Rybky jsou všude kolem, vidět je hezky, jen písčité dno se občas rozvíří a viditelnost trochu snižuje.

Tarzan pod palmou

Horolezec odjíždí na pokoj pro náhradní baterku do kamerky a já mám konečně chvíli klidu. Můžu ležet na pláži, NA BALI a opalovat se. Ta cesta za to stála. Je nádherně, kolem jen pár lidí, co víc si přát.

t-dm..t-dm..tdmtdmtdm...(čelisti)

Večer chceme stihnout západ slunce v chrámu, který se nachází kousek od nás. Chrám se jmenuje Pura Luhur Uluwatu a je známý pro svoje opičí obyvatele a umístění přímo na útesu.




Dáme tedy ještě rychlošnorchlovačku, už mi to jde ;) a spěcháme zpět do hotelu. V 7hodin už je totiž tma a Uluwatu je nejkrásnější právě při západu.

když fotí chlap vol.1...

U chrámu to vypadá jako před koncertem popové star. Parkoviště narvané k prasknutí, všude auta, motorky, autobusy a samozřejmě davy lidí. Zaplatíme raději 5tis za parking, než nechat půjčenou motrku před vjezdem, jako několik místních. Vstupné do chrámu je asi 50tis na osobu, to jsem si nenapsala a přesně si nepamatuju. Jako většina návštěvníků dostáváme sarong, který si musíme omotat okolo pasu a zakrýt nohy.

útesy v zadní části pláže... chtěla jsem "Venus" fotky...
...ale vypadala jsem, jak vyvrženej vorvaň, takže nic nebude...

Chrám a přilehlé zahrady jsou rozsáhlé, rozkládájí se na celém útesu vyčnívajícím asi 70 metrů nad mořem. Opice jsou opravdu všude a opravdu kradou. Hlavně brýle, takže pozor na ně. Taky mají rády flašky s pitím, foťáky, kamery, boty...

prostě nádhera

Blíží se západ, snažíme se najít nejhezčí místo na fotky. Všude jsou davy lidí. A vlhko. Slunce už sice tolik nepraží, ale kombinace pobřežního vzuchu a místního podnebí zůsobuje slušný sauna efekt. Prostě prales. Obdivuji asijské turistky s dokonalým make-upem, jak pózují na zdech chrámu. Já na všech fotkách vypadám, jako bych právě vylezla z moře. Ani vlasy mi ještě neuschly. Příštích několik dní ani pořádně neuschnou.

jedna z těch lepších...

Úžíváme si západ a panoramata, projdeme chrám a zahrady... a pak se ztratíme. Chci se vrátit na "hradby", odkud byl nelepší výhled a pořídit si alespoň jednu normální společnou fotku. Ale Horolezec je fuč.
Po půlhodině vztekání ho najdu samozřejmě u motorky, ještě se na MĚ rozčiluje kde jsem. Přitom jsem mu jasně říkala, že jdeme zpět. Ale zpět je přeci na úplně druhou stranu, než jsme přišli..prostě chlapi... :D


najdi opičáka...

No nic, jedeme zpět do města najít dobrou restauraci a pořádně se nadlábnout!

Den 9, první den na BALI!

22. září 2016 v 20:42 | Hrabi |  Bali
Pro první dny na tomto ostrově jsme zvolili pobyt na jižním poloostrově Bukit. Konkrétně v místě Uluwatu.
Uluwatu je ráj surfařů. Nespočet malých pláží ukrytých za skalami a modrozelné moře přímo vybízí k dovádění ve vlnách.

"špatná" Padang Padang..neboli Labuan Sait Beach

Jenom musíte najít tu správnou pláž. Podle průvodce jsem vybrala Padang Padang. Nádherná pláž s bílým pískem, ke které se má sejít kamennými schody. Takže když jsme urazili necelý kilometr od hotelu, jako jedni z mála zde na ostrově pěšky, a došli na most, odkud byla vidět celá zátočina a pláž ve skále, ani chvíli jsme neváhali, zda jsme na správném místě. Neodradil nás ani poplatek deseti tisíc za osobu, který vyžadovali místní, hlídkujíící v malé budce hned u vtupu na pláž.

Zítra najdeme něco jinýho, říkali jsme si. Společně s pár dalšími lidmi jsme sešli po obrovském kamenném schodišti, které se dále zužovalo a průrvou ve skále se dalo projít až k mořskému břehu. Když schody přešly v písek, nemohla jsem se dočkat až skočím do vody. Horolezec už se tvářil o něco méně nadšeně. Jako každý chlap, jakmile se dojde na pláž, dostal úžeh, úpal, rýmičku, všechno dohromady. Při rychlo průzkumu jsme zjistili, že pláž není moc dlouhá a díky skalám za zády ani není moc možností, kam se posunout s ručníkem, při blížícím se přílivu. V tu chvíli mi začala být celá tahle plážička podezřelá. Víc jsem se však soustředila na prudícího horolezce a na to, že už chci do moře. Zanechala jsem ho v jeho prudérii a vydala se poprvé do balijských vln. Okolo mě se proháněli namakaní týpci s prkny i turisti, kteří surf zkoušeli poprvé. Odbarvený místní plavčík se tvářil dost důležitě a namachrovaně, když se ho někdo zeptal na vypůjčení prkna. Chtěli snad 100tis za hodinu.

O cenách za vodu na pláži nemluvě. 1,5l vody mi zkoušeli nacpat za 15tis!!! V Jakartě stála voda 1-2tis , dál na Jávě pak 4-5tis. Ovšem 15ti násobek ceny jsem odmítala zaplatit. Když jsem jednomu stánkaři řekla, že v obchodě je voda za 2tis, vysmál se mi , že tady nejsem v obchodě. Horolezec se nakonec vydal na misi pro vodu, sehnal někde v blízkosti pláže asi za 5tis. Balijci jsou někdy opravdu kouzelní. Doporučuji udělat si dostatečné zásoby předem. V Uluwatu a okolí je několik indomartů a podobných, kde se voda pohybuje kolem těch 5tis. Levnější nebude.

Jak jste mohli vidět, měla jsem s sebou dva a půl trika. A už jsem se chtěla zbavit sandálů, sportovních šortek a tílka. Na ostrově všechny holky nosily šátky, šaty a žabky.Několik stánků bylo i na pláži, a tak jsem je šla prozkoumat. Ukecala mě jedna bába, dobrá trhovkyně. Koupila jsem si u ní šátek za 50tis a náramek, který původně nabízela za 15tis, jsem zase já ukecala zadara. Stejně mě obrala. Horolezec díky tomu ještě víc prudil, že jsem si koupila nejdražší šátek na Bali. Naštěstí neměl pravdu. Ať jsme byli kdekoliv, všude se šátky, sarongy a podobné, některé skoro totožné, pohybovaly okolo 50-60ti tis. Uff.

Protože voda začínala opravdu stoupat, my měli u sebe telefony, foťáky, doklady a Horolecova mizérie neustupovala, rozhodli jsme se pro úprk. Pomalu jsme se doušourali zpět do našeho Belong Bunter Homestay, který je koncipovaný jako několik menších budov, umístěných kaskádovitě v zahradě. Náš pokoj už byl připravený. Jednoduchá místnost, zařízená jen postelí, komodou a zrcadlem. Za rohem se nacházela vlastní koupelna, které něco malého chybělo. A to dveře. Hned u vchodu bylo umyvadlo, uprostřed sprcha a úplně vzadu wc. Tak aspoň, že tak. Všude bylo čisto, i když pokoje by si zasloužily výmálbu a nové závěsy. Při prvním sprchování se zaplavila celá podlaha koupelničky a voda neměla šanci odtéct. Spád jim tady asi, klukům opálenejm, nic neříká. Co jsem tak pochopila, o hotýlek se stará několik lidí, viděla jsem vystřídat se asi tři nebo čtyři kluky a jednu paní. Zřejmě maminka nejmladšího z nich. Možná to všechno byli příbuzní. Střídali si každý den služby, někdo byl na recepci, někdo uklízel, jiný dával rituální oběti bohům, další připravoval snídaně...

prádelna hadr (a chrápající horolezec :D)

Kvůli moskytiéře jsme museli lehce předesignovat původní návrh pokoje. Nebylo jí možné nikam zavěsit, takže jsme se šoupli pod větrák hned ke vchodu. Zbytek velké místnosti pak působil směšně prázdně. Moskytiéra nakonec nebyla moc třeba, překvapivě i přes to, že jsme byli v zahradě, kde hmyzu poletovala spousta. Hodila se nám však šňůra, na které síť visela, na sušení prádla. Venku byla, i díky okolním stromům, neuvěřitelná vlhkost. Za dva dny mi neuschlo oblečení. Přitom bylo z lehoučkých materiálů. Plavky jsem si brala druhý den mokré.

veranda a výhled do zahrady

Sezobli jsme něco z železných zásob, oříšky, rozinky a podobně, vykoupali se, vyměnili špinavé oblečení za méně špinavé a vyrazili ven na véču. Hned na rohu u silnice, kde nás vysazoval taxi, byl další Home stay s restaurací PADANG PADANG BREEZE. Moc lidí tam nesedělo, ale bylo to nejblíž a potřebovala jsem do Horolezce vpravit kus jídla, aby s ním byla řeč. Dali jsme si 350tou variaci nudlí a rýže. Jídlo chutnalo dobře, jen bylo zase o něco dražší než na Jávě a všude byly otravné mouchy. Poprvé jsme ochutnali Bintang. Monopolní pivo s rudou hvězdou. Lahev 0,6ka za 30-35tis, průměrná cena.

kámošky, až je potkáte, tudy doprava!

Po jídle jsem ho poslala domu spát a vydala se na druhou stranu, než jsme šli ráno, objevit SPRÁVNOU Padang Padang beach. V průvodci jsem totiž zjistila, že Padang beach není jen jedna a my zvolili tu menší a více zprofanovanou LABUAN SAIT beach. Vydala jsem se tedy serpenitnami, které lemují skalnaté pobřeží, s telefonem a zapnutým maps.me v ruce a doufala, že mě nesmete projíždějící náklaďák vyhábající se motorce. Zítra už si musíme půjčit vlastní motorku. Odbočku k pláži jsem našla relativně rychle, prošla okolo pár kravek, které se nevzrušeně krmily u silnice, a pokračovala po písčité cestě. Na jejím konci bylo další z doporučovaných ubytování THOMAS HOMESTAY. Cena se tady pohybuje okolo 300-400tis za noc, ale za chvíli uvidíte proč. Jsou přímo na skále a pod nimi jen moře. Mají tady taky plno na několik dní dopředu. Pod hotelem vede kamenné neudržované schodiště, po kterém se k pláži sejde. Jeden z turistů, který tu právě večeřel, mi jen potvrdil, že tohle je ta správná PADANG PADANG beach, že se tu žádný vstup neplatí a rozhodně tu nebude narváno. Místní jsou totiž líní! a po schodech se jim nechce.

správná Padang Padang, taky se jí říká Thomas beach..a tenhle výhled mají z Thomas homestay..

Vydala jsem se zpět stejnou cestou, dva projíždějící kluci na motorce mi dokoce nabídli odvoz. Došla jsem zpět k silnici a vydala se ještě kousek dál, směrem OD našeho hotelu, kde měl být market. Market byl opravdu jen pár metrů od odbočky k pláži. Jenomže to byl spíš zastřešený stánek, kde mamina s malým dítětem pobíhajícím kolem prodávala sušenky a vodu. Koupila jsem jednu předraženou petku za 10tis a vydala se zpět. Ještě jsem zaregistrovala, přímo v zatáčce naproti tomuto krámku, další příjezdovou cestu k pláži. Kam až vedla jsem nezjišťovala, s tím, že to zmákneme zítra na motorce a vyrazila jsem se zpět k ubytování.

Zalehli jsme do postele, vyčerpaní, přismahlí a já rozhodně natěšená na zítřejší celý den na pláži, šnorchlování a konečně pořádnou opalovačku!

označená Thomas Beach je "ta správná", dole červená postýlka Belong Bunter a vpravo nahoře malá plážička Labuan...


Den 7/8/9, cesta z města aneb konečně na Bali!

20. září 2016 v 0:08 | Hrabi |  Jáva
Je sobota podvečer. Probouzím se z komatu, kterým jsem dospávala noční výlet na Bromo. Vlastně ne, nebudím se sama, ale probírá mě naprosto otravný hlas nějaký pindy, která nechápe, že v dormitory nikoho nezajímá její mektání. Zpražím jí poprvé jen pohledem. Když mě probudí i následující den ráno, už jí kromě imaginárního propálení očima i sjedu, že tady na ní neni nikdo zvědavej. Skoro se rozbrečí, ale neměla si začínat. Proboha, KDO shání PIZZU na Jávě? To jen taková vsuvka, že i při cestování v džungli potkáte pipinu s kabelkou. A to já jsem tady ta Hraběnka.


..véča do papíru, na rohu u Heliosu..
byo narváno, museli jsme do fronty..


Ještě v sobotu večer mi Horolezec sděluje, že zatímco jsem si vychrupávala, zajistil nám na druhý den autobus až do Denpasaru! Můžeme tak vrátit lístky na vlak, které jsou až na pondělí ráno a ještě k tomu do economy. Viděli jste byznys, nemám tušení, jak by asi vypadala economy... Těším se, že pojedeme už zítra večer a rovnou do hlavního města. Vlak totiž (logicky) jede jen na okraj Jávy, pak musíte na trajekt a zase řešit vlak/bus ze západního Bali do Denpasaru.
Jdeme tedy zaplatit autobus. Kancelář soukromé autobusové dopravy Gunung Harta se nachází v ulici jen pár metrů od našeho hotelu Helios. Otevřeno ještě mají, paní za přepážkou docela rozumí anglicky. Docela. Když jí říkáme, že jdeme platit ta rezervovaná místa na neděli 10.7., odkývá to a pak naúčtuje pondělí 11.7. s tím, že neděle je FULL...

BOHA JEHO, moje nervy!!! Následuje hodinové řešení, na kdy tedy ty místa jsou, paní nám rozumí každé druhé slovo, pak někam volá, následovně někdo volá jí, načež nám ukazuje plánek sedaček, kde sice chybí osmá řada, ale můžeme si do ní koupit místenky. Autobus má mít polohovací sedačky, kde se dá skoro ležet, za 11hodin máme ujet to, co bychom vlakem zvládli za dva dny. Proto souhlasím, že pojedu autobusem. I když jsem se zařekla, že autobusem na dovolenou už nikdy nepojedu. Že mě čeká jízda hellbusem s kapající klimatizací a mňoukající kočkou za zády, jsem si nepředstavovala ani ve špatném snu. Lístky jsme si tedy celí šťastní zaplatili. Jeden stál 330tis a v ceně byla i sváča. Zároveň jsme ušetřili za jednu noc v hotelu. Vědet, co mě čeká, radši bych si tu noc někde připlatila.
Jízdenky na bus koupené, ty vlakové jdeme vrátit až v neděli ráno.

palandy v hostelu, úplně vidim tu Pláž s Dicapriem...

Neděle ráno. Budí mě madam kráva výprávěním na celé dormitory o jejích sakrakohotozajímá pocitech, jdu nám objednat snídani, zpražím jí pohledem, posílám do patřičných míst, a už si můžu v klidu a tichu vychutnat snídani na zelené terásce uprostřed města. "Check out" máme ve 12:00. V tomto případě to znamená odklidit věci z postele a přesunout se do společných prostor na válecí verandu. Po snídani jdeme na nádraží vrátit ty lístky, samozřejmě si odečtou 25% a dostáváme zpět jen 92tis, ale "lepší než drátem do voka".

frenchtoast s ovocem a KOPI LUWAK (cibetková káva, ta vykáknutá zvířátkama)

Odjezd busu je naplánovaný na 5h odpolední, máme se dostavit něco po čtvrté. Chceme se zdržet v pohodlí terásky co nejdéle, těsně před odjezdem jdeme ještě do přilehlé vývařovny na nudle. Znáte ty scény z filmů, kdy někdo vejde na party, hudba ztichne, lidi se zastaví uprostřed pohybu a civí..tak takhle nějak jsme působili v té vývařovně. Místní a my. Ale bylo narváno a dělali jen pár základních jídel, což značilo čerstvost a dobré jídlo. Bohužel, mouchám tady taky chtunalo. Jinak se nedalo nic moc vytknout. Získali jsme různé variace nudlí/polévky/rýže v jednom talíři, záleželo, co jste přihodili a kolik vody dolili. Holčička od našeho stolu bude mít super zážitek, viděla bílou paní jíst nudle.

výhledy z terásky

Vracíme se k autobusu. Naše sedačky jsou překvpivě na místě, "jen" místo podnožek máme připravené tašky a pytle čehosi. Řidič umí anglicky uplný ho..uby, máchá rukama jako blázen a my chápeme, ano chápeme, že to myslel dobře a když tam jako nejsou ty podnožky, že nám tam dal pytel mrtvol. Děkujeme, nechceme, dáme si tam vlastní batohy.
Ještě než vyjedeme, přibíhá s tím, že si můžeme přesednout do busu za námi, že tam je volno. ONI JAKO MAJÍ DVA AUTOBUSY?! A byl problém koupit dvě místa? Říkáme, že dobrý, a zůstáváme. To bylo znamení a já ho prošvihla. Vyfasujeme ještě balíček s jídlem. Sušenka, oříšky, kobliha a mini voda. Čmoudi mají rejži a nudle. To jejich vypadá líp. A už můžeme konečně vyrazit. Tohle bude dlouhá cesta.

..jedna fotka do šlofík sérky..

Nejedeme víc než 50km/h, dálnice tu neexistuje a z televize umístěné u řidiče huláká něco jako Indonéská superstar. Zabte mě, tohle nedám. Aby toho nebylo málo, asi za hodinu začíná kapat klimatizace. Přesně mě na hlavu. Do konce cesty to nepřestane. Řidiči to o pauze vysvětluju, něco zahaleká, máchne rukama a jde. Super. Proč jsme si nepřesedli?!
Naštestí mám Pana Hovňáka (ten polštářek) a daří se mi střídavě spát.

Za první hodinu zdoláme nějakých 30km, šipečka na mapě se pohnula asi o dva centimetry. Uprostřed noci stavíme v Probolinggo, kde se bojí vyjít na ulici i místní, aby se navzájem neokradli. Ve všech průvodcích se doporučuje tomuhle místu vyhnout. A my si tady dáme pauzičku na jídlo. Všichni se vyhrnou ven jako šílení, my se bojíme o věci a na střídačku se vyšouráme na záchod. Vedle je velikánská jídelna, kde se všichni cpou. Jdeme to taky okouknout, Horolezec má samozřejmě hlad, a tak se ptá číšníka, jak se to jako platí, když si všichni sami nabírají. A prej se neplatí, gratis sváča od Gunung Harta. Ještě aby ne, s jízdenkou za 300klacků. Místnost vypadá jako školní jídlena, dostáváme na stůl ultrasladký čaj, odvážně si nabíráme rýži, kari omáčku a vejce. Jídlo je vážně dobrý, omáčka pálivá, kuře teda neriskuju, ale vypadá taky ok. Nadlábnutí se dovalíme do busu, zbytek posádky se taky pomalu nasouká a "uháníme" směr Banyuwangi na trajekt.

Neuvěřitelným manévrem řidič najíždí na trajekt. Vystupujeme a jdeme se kochat na horní palubu. Je brzy ráno, venku tma tmoucí. Horolezec prudí. Já v dálce vidím první světýlka Bali a nemůžu se dočkat. Přejezd trvá chvilku, o záchodě na trajektu, splachování kbelíkem a paní, co se v té míse asi koupala, se rozepisovat nebudu. Bleh.
Na trajektu samozřejmě nechybí telka a instatní nudle, co by si bez toho chudáci počali.
Za pár minut jsme na druhé straně. Čas poskočí o další hodinku kupředu a před námi už je JEN cesta ze západu do středozemě.

Příjezd do Denpasaru na nádraží. Než si pobalím všechny krámy, celej bus je venku. U předních dveří čeká ozbrojená policejní hlídka a kontroluje všem doklady. Sice se smějou, ale pak mi seberou pas a uhání někam pryč. Horolezec je za mnou, ale já utíkám za svým pasem. Připadám si jak v 68.roce (ne, že bych to zažila), u stolku sedí úřednice a něco na mě huláká, já jí nerozumim, ona mně nerozumí, za mnou stojí chlápek se sapikem u pasu a netváří se vlídně. Nalistuju jí víza z letiště, ukazuju, že jsou na tři-cet dní, a že jsme přiletěli do JA-KAR-TY. Něco zabručí, pas mi vrátí, pak všichni naskáčou do aut a zmizí.

Jsme v Denpasaru, co teď. Je asi sedm ráno, nevíme, kde co jezdí, v průvodci se nic nedozvídáme. Pomáhá nám jedna mladá slečna, která s námi jela busem. Umí dobře anglicky, říká nám, ať počkáme na jejího kamaráda, že nám poradí. Bohužel nám nakonec nejsou co k čemu, ale alespoň víme, za kolik se ještě máme nechat odvézt a co už je moc i na Denpasar. Celou scénku sleduje chlapík s minidodávkou a nabízí nám, že nás do ULUWATU hodí. Za 200tis. Počítali jsme s autobusem, za oba do 100tis. Tady nejsi na Florenci, děvenko. Ale smrdí to tu podobně. Všichni taxikáři říkají, že Uluwatu je hrozně daleko, že tam nepojedou. Je to 30km...

Nemáme na výběr, opět nepřipravení, hlavně chceme odsud rychle pryč. Plácneme si na 200k a už frčíme na JIH. Tentorkát opravdu frčíme, chlápek se s tím nemaže. Doufáme, že ví, kam jede. Radši to sleduju na maps.me. Mimochodem výborná aplikace, stáhnete mapy doma na wifi a pak jedou offline. Na Bali je sice wifi všude, ale všude znamená v restauracích a barech. Ne v taxiku nebo na ulici. Horolezec je pořád prudérní, asi únavička po cestě. Moje vnitřní dítě už dělá přemety. Už jsme vlastně na BALI. Konečně! Ráno, když jsme busem přijížděli do města a venku se rozednívalo, pozorovala jsem políčka, trhy s ovocem a rybami a ranní šrumec.

...první svítání na Bali...

Přes booking jsem už včera rezervovala Belong Bunter homestay. Řidič nás vysazuje pár metrů od hotelu, dostává prachy na ruku a mizí v prachu. My pokračujeme po úzké cestičce a konečně vidíme náš hotýlek. Čekám, kdy mi praskne břicho a prostě se počůrám, ano, i tohle k cestování patří. Paní B. by mohla vyprávět, ta chodí cikat každou hodinu.
První, co potřebuju, je záchod. Náš pokoj není ready, ale kluci z recepce mi ochotně nabízí wc venkovní. Má jenom takový malý háček, nejsou tam dveře. To nedám. Takže mě nakonec pustí do pokoje, který právě uklízí. Jinak bych se vztekla.

dodávko-taxi

Recepce/kuchyně/jídelna/office vypadá jako hawaiský domek, kluci tam chodí naboso a všechno tu plyne tak nějak zpomaleně. Atmošku dokresluje písnička, která, jak později zjistíme, hraje stále dokola! Ve dne, v noci, celá smyčka má asi 8 vteřin. Výplach mozku. I ta písnička je taková hawaiská. A ti suraři, co tu snídají taky. Jeden si projde rovnou do lednice, vytáhne vločky, jako doma pánové.

Než se nám připraví pokoj, máme čas jít na pláž. NA PLÁŽ. NA BALI. Já jdu na pláž na Bali! Vnitřní dítě už proskočilo ven a natahuje rukávky...

Den 6, Bromo

14. září 2016 v 22:50 | Hrabi |  Jáva
Bromo si zaslouží svůj vlastní příspěvek. Kromě toho, že to byl výlet za milion, že jsme vstávali o půnoci a jeli džípem do hor s naprosto cizím člověkem, to byla prostě nádhera.

ne, nepomíchaly se mi fotky, tohle je z města o den dříve..
kdyby to někdo nepoznal podle mini nápisu za námi
toto není photoshop...asi místní vtípky..

Jako zatím každý den, jsme se vrátili špinaví, unavení a hladoví. Stihli jsme však svítání na vyhlídce, přejezd do kráteru, výšlap na sopku, přejezd k vodopádu a minichrám uprostřed vesnice. Takže pěkně popořádku.

první rande s "kopi" aka "real coffee" aka indonéskej turek
(to patří taky ke včerejšku, no bóže)

Svítání na vyhlídce. Když jsme se prodrali davy přihlížejících, kde jsem zaslechla i dvě češky, a obsadili pozice, nezbývalo, než čekat. V dálce neuvěřitelně hřmělo a hlavně se blýskalo. Nepodařilo se nám bouřku vyfotit, jen náhodně zachytit na videjko. Z východu se pomalu šířilo světlo a prozrazovalo obrysy výjevu před námi. Obrovský kráter, ve kterém se náchazela činná sopka, byl zahalený mlhou. Drobná světýlka, která jsme viděli ve tmě, byla ve skutečnosti světla z okolních vesnic. Vše, co se zdálo miniaturní, bylo ve skutečnosti obrovské. Celý kráter měřil na šířku několik stovek metrů a sopka samotná přes 2300mnm. Než jsme se rozkoukali, týpek nás zase táhnul davem, přes vyhlídku, za plot, z kopce, do míst, kam bychom se sami asi nevydali, ale dost lidí tam mířilo s námi. Měli jsme tak možnost udělat další bambilión fotek, více méně nerušeně, až na několik partiček místních, kteří chtěli mít fotku s "bule", tedy bělochy.

řidič/průvodce/týpek/soukromý fotograf

Z vyhlídky následoval přejezd jeepem do kráteru. Popojeli jsme několik metrů a pak nastala zácpa. Zácpa jeepů. Vypadalo to, jako na nějkém srazu veteránů. Destky, možná stovky čtyřkolek namačkané za sebou na jediné příjezdové/odjezdové cestě. Všichni se stejným cílem a posádkou turistů na korbě.
Týpek si šel dát cigáro, než se štrůdl trochu prošťouchne, my se zatím pokoušeli o spánek. Všudypřítomný smrad z motorů mi opět obracel žaludek vzhůru trubkama. Země se pohnula, jeepy popojely a už jsme svištěli serpentinama. Tudy jsme jeli i v noci?? Absolutně nic jsem nepoznávala. Týpek nás zavezl na vzdálenější místo, abychom si mohli dělat další fotky. Pak už jsme se přesunuli na improvizované mega parkoviště, kde řidiči dospávali a turisti se vypravili nahoru k vulkánu.
4x4 party (x150)

Tady se opět dostáváme ke koním, což mě neuvěřitelně rozčilovalo už ve městě. V průvodci se psalo, že místní nabízí DOPLŇKOVĚ projíždku na koni kolem kráteru. Ale to, co se dělo ve skutečnosti byl děs a hrůza. Koně byli VŠUDE. Snaživí indonésani naháněli polomrtvé a žížnivé herky nahoru a dolu každých deset minut, všude to smrdělo koninci a močí. Hlína byla v podstatě něco jako podestýlka. Tlustí a líní turisti se nechali za peníze vozit nahoru k soptícímu kráteru. Po úzké cestičce se skoro nedalo projít, aby vás nějaký koňomrd neshodil. Znovu prosím, nepodporujte tohle vykořisťování, pokud nebudou mít kšefty, nejhorší, co se může stát, že koně utratí, sežerou a bude klid. Já vím, já vím. Tak daleko to asi nezajde. Ale malý bojkot je pořád lepší než žádný bojkot. Pak jsou na řadě prodavači květin, které máte rituálně obětovat do kráteru, roušek, vody, nudlí...

my dva, Bromo a davy

Kromě koní, tu byly samozřejmě davy lidí. A nahoru vedly jedny schody. Takže jeden štrůdl nahoru, jeden dolu. My si prostě umíme vybrat. Horolezec by nebyl hoden svého jména, kdyby to nezačal krosit vedle. Po kotníky v prachu a písku. Nenechám se přeci zahanbit a dám to taky. Nahoru jsem dorazila ufuněná a zaprasená. Klasika.
Hm, tak jsme viděli dým zblízka a můžeme do fronty dolu. Tentokrát si počkám, nechci se skutálet ze sopky před stovkama lidí. Trapas, že jo. Teď už jen najít ten NÁŠ jeep s panem týpkem. Vyrušíme ho ze šlofíka a můžeme se vydat na cestu. Projížíme v kráteru cestou, lemovanou sloupky, sakra, to jsou TY sloupky, co jsem viděla v noci.Neměla jsem ani tušení, kudy vlastně jedeme. Týpek to zase slušně krosí, najížíme do jednoho rygolu, kde uvízneme až mu vypadnou klíčky ze zapalování. No stress, zase nastartuje, trošku zahrabe a frčíme...

špína...(ty ponožky, omg...)

Vodopády. Asi půhodiny jízdy. Prosíme ho, jestli to nemůžeme vynechat a jet spát na hotel. Který sice nemáme, ale klidně zaplatíme. Je to drsňák, když jsou na plánu vodopády, jede se na vodopády. Vysadí nás na okraji rezervace a pošle po označené cestě. Sundavám si ponožky, ANO, měla jsem sandály a ponožky. Ale byla to VÁŽNĚ krizová situace. Hlavně, jiný boty jsem prostě neměla... (nejen) nohy máme jak cigoši, snad se půjde v tom waterfallu vykoupat.
sopka, no...

ty malinkatý tečky vlevo pod horou jsou jeepy..stovky jeepů...a koně a lidi a smrad..jo, ten byl taky hmatatelnej...

Opět jsme větší zábava, než vodopád samotný. Nakonec je jenom jeden. Vlhko přituhuje, nechápu, kam až to může zajít. Po celkem upravené cestičce se dostáváme k vodopádu. Několik fotek do rodinných indonéských alb, hlavně se nerozbít na mokrých kamenech, namočit se v ledové vodě a hurá zpět k autu, asi kilometrovou pěšinkou.
Po cestě je jeden jediný stánek, kde si horolezec samozřejmě musí dát nějakou místní specialitku. Placka z bůhvíčeho za 2tis (4kč) je lehce pikantní a taky si teda kousnu, aby se neřeklo. Paní ze stánku má celoživotní zážitek.

rychle pryč

umejt nohy...

...a hlavy

...rainbow waterfall...

V autě už pláčeme a prosíme, že nechceme na poslední zastávku v chrámu, ale rovnou domu. Týpek nám dozmlouvá, že je to vážně po cestě a hned u silnice. Se slzami na krajíčku souhlasíme. Projíždíme kolem rýžových/kávových/čajových políček ve svazích, ti lidi tady pěstují úplně všechno a všude. A hlavně ručně.

jednu specialitku s sebou prosím...

opičák v džungli

Chrám, nebo spíš chrámeček, se opravdu nachází přímo u silnice. Vylezu po obr kamenech až nahoru (asi dva metry), vítězoslavně se postavím do pózy na fotku a rychle "domu". Cestu zpět k hotelu konečně prochrápu, načež týpek se s námi loučí a je taky rád, že už to má dnes za sebou. A teď si představte, že on tohle dává každý den. Je to prostě frajer.

polem, nepolem...

Batohy přežily celý den za recepcí, překvapivě naše smradlavý věci nikdo nechtěl ani zadara. Jdeme se ubytovat rovnou nahoru do hostelu na střechu. Cena je samozřejmě úplně jiná, než jsme si včera mysleli. Hlavně, že to mají vyvěšený na recepci. Vydupu si megapostel pro tři, uprostřed dormitory pokoje za 155tis. Jinak jsou volné už jen palandy, a k těm mám averzi. Trauma z dětství. Na autopilota jdu do sprchy, najíst se, natáhneme moskytiéru a nečekaně..upadám do komatu... jsou asi tři odpoledne...

vítězný "oblouk"...

Den 5/6, Malang a Bromo

12. září 2016 v 22:58 | Hrabi |  Jáva
Vyčerpaní, spálení, hladoví a žízniví, vracíme se z Borobuduru do města. Doprava snad ještě více zhoustla a chvílemi je mi opravdu na zvracení. Míříme rovnou na nádraží, vyzjistit ty spoje na druhý den. Paní za stolečkem je rozumět o něco více, než té včera, a my se dozvídáme, že vlaková situace je pořád stejně v pr..háji. A autobusy neexistují. Co bych teď dala za žlutý bus s hnusným kafem. TAKŽE, máme dvě možnosti. Jet DNES v noci nebo za 3 DNY!

Horolezec a naleštěný nádraží v yogya...

3 dny v Yogyakartě nechceš, a tak nezbývalo než obětovat Pramabanan (https://cs.wikipedia.org/wiki/Prambanan), rychle se zapakovat, vykoupat, najíst a jít... na vlak. Náš spoj jede v jednu ráno. Říkám si, noční vlak, to se vyspíme.
----prostor pro výsměch---- ani náhodou. Sedačky vypadají úplně stejě jako v té plečce cestou sem, možná to dokonce JE ta samá plečka. Světlo je plně rozsvíceno celou dobu, každou zastávku oznamují řvoucí amplióny, průvodčí s vojáky probíhají vagonem jak stádo koní. Když se mi konečně podaří usnout, s inafarktem myokardu se budím co deset minut. Batohy máme přivázaný na zemi pod nohama, ale stejně. Do Malangu přijíždíme v 9 ráno. Takhle hotová jsem za celou dobu ještě nebyla. Naposledy překonám bojovku v podobě záchodu a rychle ven, hledat ubytko.

novej kámoš na cesty, sice trochu neskladnej, zato pohodlnej...

na rozdíl od sedaček...

Podle průvodce vybírám Jona´s Homestay. Procházíme vilovou koloniální čvtrtí, čekám, odkud vyjede nějaký bílý vykořisťovatel na koni. Chápejte, Malang bylv historii kolonizován převážně Holanďany (více nudných faktů zde http://www.dejepis.com/holandska-vychodoindicka-a-zapadoindicka-spolecnost/). K těm bílým vilkám zrovna neladí neonový nápis hlásající JONAS HOME STAY, alespoň víme, že jdeme dobře. "FULL, ajm sorry sr". Dobře, takže jdeme o dům dál. Na rohu o ulici dále se nachází hotel PALEM. Zatuchlá, smradlavá, zahulená díra. Architekt musel vykouřit kilo hašiše, jinak si nedokážu vysvětlit ty chodby, schodiště a pokoje s výhledem do zdi. Rychle prcháme. Do Heliosu. Tam chtějí za ubytování 400tis pokoj/noc. To je rozpočet na dvě noci. Recepční nám ještě dá tip, ať vyzkoušíme hostel na střeše. Jasně, 2v1. Postel v dormitory nám nabízí za 250tis nebo tak něco. Zkoušíme ještě další hotely ve městě, ale všude plno. Nebo mají volno v takové menší vilce u kruháče. Je to luxusní hotel s pokojem za milion za noc. No neberte to, ale jejich manažerka je vážně dobrá. Mít ty prachy navíc, tak tam zůstanu. Hned vedle je spojené pekařství, dražší, ale výborné pečivo.

nejlepší snídaně na střeše...

Jdeme zpět do Heliosu. Zvítězí pohodlnost, a my se ocitáme v pokoji za 400tis. Těšíme se, že se konečně vyspíme. Na recepci potkáváme další pár, němce, chtějí jet taky na BROMO. Což je jediný důvod, proč v tomhle zapadákově vůbec stavíme. Nádherdná činná sopka, na kterou se jezdí ještě před svítáním. Akorát se tam nedá moc dostat. Bez průvodce nebo pronajatého auta. Domlouváme se s dojčáky, že se sejdeme na střeše v baru a vymyslíme plán. Mezitím se snažíme ubytovat a těšíme se na megapostel a klimatizaci. Na střeše, kromě hostelu a baru, sedí taky provozní. Příjemná bílá ženská, která umí anglicky. A tak se jí ptáme, jak se dostat na Bromo. Nabízí nám výlet. Se vším všudy, cesta, jídlo, sakum prdum, 700tis/os. Milión a půl za výlet, jdu do kolen. Pak si spočítáme, kolik by stálo půjčení jeepu, že vůbec nevíme, jak se tam dostat, cesta do hor... tady máte milion a večer se vidíme. Němci neberou telefon, mají smůlu.

... a výhledy

JENOMŽE, na výlet se odjíží DNES o půlnoci. Takže sbohem postýlko, sbohem kontinentální snídaně, sbohem načerpání energie. Další varianta je nechat výlet na další noc, ale co bychom dělali celý den v Malagu, to netušíme. Obětujeme pokoj za 400tis pro svítání na Bromu. Jeep je pro 5 lidí včetně řidiče, zbytek posádky tvoří dvě francouzky, které bydlí nahoře v hostelu. Jdeme na rychlovycházku po městě a rychle spát. Zalézáme v 7 hodin, abychom si do půlnoci stihli aspoň trošku! odpočinout. 23:30 budík, sprcha, zabalit, vzít batoh s jídlem, vodou a teplým oblečením (mikina a ponožky) s sebou, nechat zbytek tašek na recepci a vzhůru do tmy. Před hotelem už čeká náš jeep. V něm místní řidič/průvodce, nejdřív trochu nemluva, ale nakonec se ukáže, jako dobrej týpek. Krosíme jeepem přes město a pak dál do hor. Vzadu to pěkně skáče, držím se zuby nehty.

horolezec s týpkem řidičem (v pozadí VŠECHNO instant) na snídani

Řidič se s tím nemaže. Přijíždíme k bráně, asi vjezdu do parku. Hned se na nás sbíhají prodavači s čepicemi a rukavicemi. Lidi, co blázníte? Serpentiny, za několik minut stavíme uprostřed ničeho, venku je klendra, hvězdy svítí, v dálce je vidět bouřka. Nádhera. Kuř pauza pro řidiče a jede se dál. Vidíme tak na pět metrů dopředu, absoultně nemám tušení, kde právě jedeme. Všude je prach a cestu lemují bílé sloupky. Zase stoupáme. Za chvíli se ocitáme u horní stanice. Nejsou ani dvě ráno. Východ slunce je až kolem 5... Máme povel si na chvli zdřímnout, týpek nás vzbudí, až bude čas. Jdeme se s horolezcem podívat nahoru, všude prodavači a půjčovači péřovek. Vážně, co blbnou?? Přijdeme na vyhlídku, kde už sedí několik lidí. Těm se ty péřovky hodit budou. Není nic vidět, všude tma tmoucí. Vracíme se do auta, dáme si šlofíka. Asi za hodinu nás budí řidič, jdeme na čaj, smažený banán a brambory. Super snídaně ve čtyři ráno. Na vyhlídce se to trochu zalidnilo, nemáme si ani kam stoupnout. Václavák pod koněm hadr. Ale protože týpek se vyzná, bere nás na pole position. Pěkně pod zábradlí, ještě jeden krok a letíme do kráteru.
show začíná...

Temná noc začíná ustupovat světlu a vidímě prví obrysy hory před námi. Nejsme na Bromu, ale na vyhlídce naproti! Bromo se nachází v kaldeře (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaldera) přímo pod našima nohama. Nemá smysl to více popisovat, fotky mluví za vše...ale to už je vlastně den 6...












Kam dál