Den 7/8/9, cesta z města aneb konečně na Bali!

20. září 2016 v 0:08 | Hrabi |  Jáva
Je sobota podvečer. Probouzím se z komatu, kterým jsem dospávala noční výlet na Bromo. Vlastně ne, nebudím se sama, ale probírá mě naprosto otravný hlas nějaký pindy, která nechápe, že v dormitory nikoho nezajímá její mektání. Zpražím jí poprvé jen pohledem. Když mě probudí i následující den ráno, už jí kromě imaginárního propálení očima i sjedu, že tady na ní neni nikdo zvědavej. Skoro se rozbrečí, ale neměla si začínat. Proboha, KDO shání PIZZU na Jávě? To jen taková vsuvka, že i při cestování v džungli potkáte pipinu s kabelkou. A to já jsem tady ta Hraběnka.


..véča do papíru, na rohu u Heliosu..
byo narváno, museli jsme do fronty..


Ještě v sobotu večer mi Horolezec sděluje, že zatímco jsem si vychrupávala, zajistil nám na druhý den autobus až do Denpasaru! Můžeme tak vrátit lístky na vlak, které jsou až na pondělí ráno a ještě k tomu do economy. Viděli jste byznys, nemám tušení, jak by asi vypadala economy... Těším se, že pojedeme už zítra večer a rovnou do hlavního města. Vlak totiž (logicky) jede jen na okraj Jávy, pak musíte na trajekt a zase řešit vlak/bus ze západního Bali do Denpasaru.
Jdeme tedy zaplatit autobus. Kancelář soukromé autobusové dopravy Gunung Harta se nachází v ulici jen pár metrů od našeho hotelu Helios. Otevřeno ještě mají, paní za přepážkou docela rozumí anglicky. Docela. Když jí říkáme, že jdeme platit ta rezervovaná místa na neděli 10.7., odkývá to a pak naúčtuje pondělí 11.7. s tím, že neděle je FULL...

BOHA JEHO, moje nervy!!! Následuje hodinové řešení, na kdy tedy ty místa jsou, paní nám rozumí každé druhé slovo, pak někam volá, následovně někdo volá jí, načež nám ukazuje plánek sedaček, kde sice chybí osmá řada, ale můžeme si do ní koupit místenky. Autobus má mít polohovací sedačky, kde se dá skoro ležet, za 11hodin máme ujet to, co bychom vlakem zvládli za dva dny. Proto souhlasím, že pojedu autobusem. I když jsem se zařekla, že autobusem na dovolenou už nikdy nepojedu. Že mě čeká jízda hellbusem s kapající klimatizací a mňoukající kočkou za zády, jsem si nepředstavovala ani ve špatném snu. Lístky jsme si tedy celí šťastní zaplatili. Jeden stál 330tis a v ceně byla i sváča. Zároveň jsme ušetřili za jednu noc v hotelu. Vědet, co mě čeká, radši bych si tu noc někde připlatila.
Jízdenky na bus koupené, ty vlakové jdeme vrátit až v neděli ráno.

palandy v hostelu, úplně vidim tu Pláž s Dicapriem...

Neděle ráno. Budí mě madam kráva výprávěním na celé dormitory o jejích sakrakohotozajímá pocitech, jdu nám objednat snídani, zpražím jí pohledem, posílám do patřičných míst, a už si můžu v klidu a tichu vychutnat snídani na zelené terásce uprostřed města. "Check out" máme ve 12:00. V tomto případě to znamená odklidit věci z postele a přesunout se do společných prostor na válecí verandu. Po snídani jdeme na nádraží vrátit ty lístky, samozřejmě si odečtou 25% a dostáváme zpět jen 92tis, ale "lepší než drátem do voka".

frenchtoast s ovocem a KOPI LUWAK (cibetková káva, ta vykáknutá zvířátkama)

Odjezd busu je naplánovaný na 5h odpolední, máme se dostavit něco po čtvrté. Chceme se zdržet v pohodlí terásky co nejdéle, těsně před odjezdem jdeme ještě do přilehlé vývařovny na nudle. Znáte ty scény z filmů, kdy někdo vejde na party, hudba ztichne, lidi se zastaví uprostřed pohybu a civí..tak takhle nějak jsme působili v té vývařovně. Místní a my. Ale bylo narváno a dělali jen pár základních jídel, což značilo čerstvost a dobré jídlo. Bohužel, mouchám tady taky chtunalo. Jinak se nedalo nic moc vytknout. Získali jsme různé variace nudlí/polévky/rýže v jednom talíři, záleželo, co jste přihodili a kolik vody dolili. Holčička od našeho stolu bude mít super zážitek, viděla bílou paní jíst nudle.

výhledy z terásky

Vracíme se k autobusu. Naše sedačky jsou překvpivě na místě, "jen" místo podnožek máme připravené tašky a pytle čehosi. Řidič umí anglicky uplný ho..uby, máchá rukama jako blázen a my chápeme, ano chápeme, že to myslel dobře a když tam jako nejsou ty podnožky, že nám tam dal pytel mrtvol. Děkujeme, nechceme, dáme si tam vlastní batohy.
Ještě než vyjedeme, přibíhá s tím, že si můžeme přesednout do busu za námi, že tam je volno. ONI JAKO MAJÍ DVA AUTOBUSY?! A byl problém koupit dvě místa? Říkáme, že dobrý, a zůstáváme. To bylo znamení a já ho prošvihla. Vyfasujeme ještě balíček s jídlem. Sušenka, oříšky, kobliha a mini voda. Čmoudi mají rejži a nudle. To jejich vypadá líp. A už můžeme konečně vyrazit. Tohle bude dlouhá cesta.

..jedna fotka do šlofík sérky..

Nejedeme víc než 50km/h, dálnice tu neexistuje a z televize umístěné u řidiče huláká něco jako Indonéská superstar. Zabte mě, tohle nedám. Aby toho nebylo málo, asi za hodinu začíná kapat klimatizace. Přesně mě na hlavu. Do konce cesty to nepřestane. Řidiči to o pauze vysvětluju, něco zahaleká, máchne rukama a jde. Super. Proč jsme si nepřesedli?!
Naštestí mám Pana Hovňáka (ten polštářek) a daří se mi střídavě spát.

Za první hodinu zdoláme nějakých 30km, šipečka na mapě se pohnula asi o dva centimetry. Uprostřed noci stavíme v Probolinggo, kde se bojí vyjít na ulici i místní, aby se navzájem neokradli. Ve všech průvodcích se doporučuje tomuhle místu vyhnout. A my si tady dáme pauzičku na jídlo. Všichni se vyhrnou ven jako šílení, my se bojíme o věci a na střídačku se vyšouráme na záchod. Vedle je velikánská jídelna, kde se všichni cpou. Jdeme to taky okouknout, Horolezec má samozřejmě hlad, a tak se ptá číšníka, jak se to jako platí, když si všichni sami nabírají. A prej se neplatí, gratis sváča od Gunung Harta. Ještě aby ne, s jízdenkou za 300klacků. Místnost vypadá jako školní jídlena, dostáváme na stůl ultrasladký čaj, odvážně si nabíráme rýži, kari omáčku a vejce. Jídlo je vážně dobrý, omáčka pálivá, kuře teda neriskuju, ale vypadá taky ok. Nadlábnutí se dovalíme do busu, zbytek posádky se taky pomalu nasouká a "uháníme" směr Banyuwangi na trajekt.

Neuvěřitelným manévrem řidič najíždí na trajekt. Vystupujeme a jdeme se kochat na horní palubu. Je brzy ráno, venku tma tmoucí. Horolezec prudí. Já v dálce vidím první světýlka Bali a nemůžu se dočkat. Přejezd trvá chvilku, o záchodě na trajektu, splachování kbelíkem a paní, co se v té míse asi koupala, se rozepisovat nebudu. Bleh.
Na trajektu samozřejmě nechybí telka a instatní nudle, co by si bez toho chudáci počali.
Za pár minut jsme na druhé straně. Čas poskočí o další hodinku kupředu a před námi už je JEN cesta ze západu do středozemě.

Příjezd do Denpasaru na nádraží. Než si pobalím všechny krámy, celej bus je venku. U předních dveří čeká ozbrojená policejní hlídka a kontroluje všem doklady. Sice se smějou, ale pak mi seberou pas a uhání někam pryč. Horolezec je za mnou, ale já utíkám za svým pasem. Připadám si jak v 68.roce (ne, že bych to zažila), u stolku sedí úřednice a něco na mě huláká, já jí nerozumim, ona mně nerozumí, za mnou stojí chlápek se sapikem u pasu a netváří se vlídně. Nalistuju jí víza z letiště, ukazuju, že jsou na tři-cet dní, a že jsme přiletěli do JA-KAR-TY. Něco zabručí, pas mi vrátí, pak všichni naskáčou do aut a zmizí.

Jsme v Denpasaru, co teď. Je asi sedm ráno, nevíme, kde co jezdí, v průvodci se nic nedozvídáme. Pomáhá nám jedna mladá slečna, která s námi jela busem. Umí dobře anglicky, říká nám, ať počkáme na jejího kamaráda, že nám poradí. Bohužel nám nakonec nejsou co k čemu, ale alespoň víme, za kolik se ještě máme nechat odvézt a co už je moc i na Denpasar. Celou scénku sleduje chlapík s minidodávkou a nabízí nám, že nás do ULUWATU hodí. Za 200tis. Počítali jsme s autobusem, za oba do 100tis. Tady nejsi na Florenci, děvenko. Ale smrdí to tu podobně. Všichni taxikáři říkají, že Uluwatu je hrozně daleko, že tam nepojedou. Je to 30km...

Nemáme na výběr, opět nepřipravení, hlavně chceme odsud rychle pryč. Plácneme si na 200k a už frčíme na JIH. Tentorkát opravdu frčíme, chlápek se s tím nemaže. Doufáme, že ví, kam jede. Radši to sleduju na maps.me. Mimochodem výborná aplikace, stáhnete mapy doma na wifi a pak jedou offline. Na Bali je sice wifi všude, ale všude znamená v restauracích a barech. Ne v taxiku nebo na ulici. Horolezec je pořád prudérní, asi únavička po cestě. Moje vnitřní dítě už dělá přemety. Už jsme vlastně na BALI. Konečně! Ráno, když jsme busem přijížděli do města a venku se rozednívalo, pozorovala jsem políčka, trhy s ovocem a rybami a ranní šrumec.

...první svítání na Bali...

Přes booking jsem už včera rezervovala Belong Bunter homestay. Řidič nás vysazuje pár metrů od hotelu, dostává prachy na ruku a mizí v prachu. My pokračujeme po úzké cestičce a konečně vidíme náš hotýlek. Čekám, kdy mi praskne břicho a prostě se počůrám, ano, i tohle k cestování patří. Paní B. by mohla vyprávět, ta chodí cikat každou hodinu.
První, co potřebuju, je záchod. Náš pokoj není ready, ale kluci z recepce mi ochotně nabízí wc venkovní. Má jenom takový malý háček, nejsou tam dveře. To nedám. Takže mě nakonec pustí do pokoje, který právě uklízí. Jinak bych se vztekla.

dodávko-taxi

Recepce/kuchyně/jídelna/office vypadá jako hawaiský domek, kluci tam chodí naboso a všechno tu plyne tak nějak zpomaleně. Atmošku dokresluje písnička, která, jak později zjistíme, hraje stále dokola! Ve dne, v noci, celá smyčka má asi 8 vteřin. Výplach mozku. I ta písnička je taková hawaiská. A ti suraři, co tu snídají taky. Jeden si projde rovnou do lednice, vytáhne vločky, jako doma pánové.

Než se nám připraví pokoj, máme čas jít na pláž. NA PLÁŽ. NA BALI. Já jdu na pláž na Bali! Vnitřní dítě už proskočilo ven a natahuje rukávky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 20. září 2016 v 9:50 | Reagovat

pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama